bg-country-switch

Jak zvýšit efektivitu zdravotnictví

Oblíbenou mantrou mnoha reprezentantů zdravotnictví a lékařské obce je lamentace nad nedostatečnou výší výdajů na zdravotnictví, paradoxně současně s voláním po snižování spoluúčasti pacientů a s konstatováním, že i přes to všechno máme zdravotnictví vysoce kvalitní a efektivní. Jediné, co podle těchto odborníků zdravotnictví potřebuje ke štěstí, je masivní navýšení toku státních peněz.

Moderní lůžková péče je ekonomicky nákladná, proto je důraz na efektivitu zásadní otázkou našeho zdravotnictví

Sice se ani jedno z těchto tvrzení nezakládá úplně na pravdě, ale dobře se to poslouchá. Je uklidňující slyšet, že nic nemusíme měnit, že stačí jen trochu zatlačit a stát se chytne za nos a peníze do zdravotnictví dosype. Zdravotnictví to
ale nikam neposune.

Jaké to je tedy s naším zdravotnictvím doopravdy. Celkové náklady na zdravotnictví odpovídají 7,7 % HDP, což nás
na grafu vztahu mezi výdaji na zdravotnictví a ekonomickou výkonností země umísťuje přímo na linii vytyčující optimum. Máme tendenci se stále srovnávat s daleko bohatšími zeměmi, ale faktem je, že v postkomunistických zemích dávají
na zdravotnictví více než my jenom ve Slovinsku. Takže, pokud jsme nespokojeni, neměli bychom primárně vinit celkový objem peněz. Samozřejmě, že by se nám líbilo, aby byl větší, ale pak je zcela absurdní snaha ještě více snižovat už tak velmi nízký podíl soukromých prostředků v našem zdravotnictví. U nás lidé otevírají peněženku jenom na pohotovostech, v lékárnách a ve výdejnách zdravotnických prostředků a jejich podíl na celkových výdajích činí 14 %, což je nejméně v celé Evropě. Pikantní na tom je, že více než polovina těchto peněz je utracena za věci, které se jako léky jenom tváří, tedy
za potravinové doplňky. Bez nich tvoří soukromé výdaje méně než 7 % celkových nákladů a nenašel jsem zemi, kde by toto číslo bylo menší. To v situaci, kdy patříme k zemím s nejmenším počtem obyvatel ohrožených chudobou.

Kvalita našeho zdravotnictví je velmi rozdílná. Máme výbornou péči na některých specializovaných pracovištích,
ale nemáme dobře zorganizovanou péči o chronické a banální nemoci. Schází nám veřejné a objektivní informace
o kvalitě péče poskytované jednotlivými zdravotnickými zařízeními, a tak mají výhodu ti s kontakty na insidery.
S efektivitou je to u nás ještě horší. Z čísel vyplývá, že struktura našeho zdravotnictví se dostatečně nepřizpůsobuje vývoji medicíny a z toho vyplývají rezervy, které má v efektivitě. Ve srovnání s evropským průměrem máme nadbytek akutních lůžek, obecně více lékařů, o třetinu více ambulantních specialistů, méně praktiků a pacienti systémem obíhají téměř dvojnásobnou rychlostí. Nedostatek lékařů na některých potřebných místech není dán jejich nedostatkem, ale tím, že mnozí z nich vykonávají činnosti, které by měl zastat někdo jiný, pracují tam, kde by neměli, a dělají úkony, které nejsou potřebné. Příčina potíží je ve způsobu správy peněz ve zdravotnictví, v nastavení úhradových mechanizmů a na ně navázaných regulací. V ekonomice platí, že se dělá to, co je placeno, a tak se špatné řízení finančních toků odráží
i v podobě poskytované zdravotní péče. Proto nedělají naši praktičtí lékaři to, co je zvykem na západ od nás, proto se stále udržují lůžka, která nejsou potřeba, proto se u nás stále neujala jednodenní chirurgie, proto máme tolik ambulantních specialistů, proto si lékaři kumulují úvazky ve více zařízeních, proto si lékaři fakultních nemocnic zvou pacienty na výkon do svého privátu, …

Dá se s tím něco vůbec udělat? No, pokud o to budeme skutečně stát, tak jistě. Náš dnešní systém je plodem nedotaženého přechodu od socialistického státního přídělového systému do otevřeného systému financovaného prostřednictvím pluralitního systému veřejného zdravotního pojištění. K tomu, abychom se nemuseli fungováním zdravotnictví trvale zabývat, stačí jenom dodělat to, co zatím zůstalo neuděláno. Nemocnice potřebují v pojišťovnách partnery, kteří budou mít skutečný zájem zajistit svým pojištěncům co nejkvalitnější péči za co nejlepší cenu. Zatím nikdo nevymyslel lepší úhradu akutní lůžkové péče než prostřednictvím DRG, tak ho zaveďme, teď už doopravdy. Ve světě DRG rozhoduje o úspěchu nemocnice organizace péče o jednotlivé typy pacientů, tak aby jim byla poskytnuta potřebná péče co nejefektivněji. K tomu patří standardizace protokolů pro jednotlivá DRG, plán péče pro jednotlivé pacienty,
a u operačních oborů racionální užívání kapacit operačních sálů. Věřím, že není daleko doba, kdy o rozkvětu nemocnice nebudou rozhodovat jiné faktory, než je efektivita, s jakou poskytuje kvalitní péči.

MUDr. Pavel Vepřek
zakladatel iniciativy
Zdravotnictví 2.0