bg-country-switch

Ze záchrany dětského života máte radost dvojnásobnou

Neobyčejní lidé působí až překvapivě často obyčejně. „Nemyslím si, že bych byla nějak výjimečná,“ říká Jitka Coufalová, vítězka kategorie Sestra v přímé ošetřovatelské péči. Tato skromná žena plná optimismu totiž raději než o sobě a svých zásluhách mluví o svém pracovišti, souhře s kolegy a radosti z uzdravování druhých.

Vybrala jste si jako specializaci dětské lékařství cíleně, nebo jde spíš o řízení osudu?

Specializaci dětské sestry jsem si vybrala sama. Už od dětství jsem chtěla pracovat u dětí. Původně jsem uvažovala
o novorozeneckém oddělení, ale osud tomu chtěl jinak a zavál mě k intenzivní péči.

Říká se o Vás, že patříte k nejaktivnějším sestrám v celé nemocnici. Co to znamená v praxi? Máte sama pocit,
že toho stíháte víc než ostatní?

Já si nemyslím, že bych byla nějak výjimečná. V naší nemocnici, a nejen v ní, se najde spousta lidí, kteří mají podobné pracovní nasazení a svému povolání se věnují i mimo pracovní dobu.

Jste velmi pečlivá, stále se vzděláváte, Vaše pracoviště se těší pověsti výstavní skříně Kliniky dětského lékařství… Co Vás na práci nejvíc baví, motivuje, naplňuje?

Jsem šťastný člověk, jejž práce baví, který do ní chodí rád. Máme úžasný kolektiv a já ho vnímám jako svou druhou rodinu. Mám úžasné nadřízené, kteří jsou pro mne vzorem a vždy, když to bylo nutné, mi pomohli. Obojí pro mne znamená obrovské štěstí a já jsem za to vděčná. A abych nezapomněla: hlavní náplň mé práce tvoří péče o nemocné děti a já neznám lepší pocit než pomoct se záchranou lidského života. A pokud jde o život dítěte, máte radost dvojnásobnou…

Vezmeme-li to z druhé strany, na jaké potíže a obtíže v práci narážíte?

Problémy jsou a budou. Nemůžu říci, že bych se potýkala s něčím, co by se vymykalo normálu. Vždyť personálu máme dostatek, práce také pořád dost a kvalitně vybavené oddělení k tomu.

Se svým kolektivem již léta úspěšně uplatňujete tzv. bazální stimulaci. V čem tato nová metoda spočívá?

Bazální stimulace je koncept, jenž podporuje komunikaci, vnímání a pohybové schopnosti pacienta. Podle tohoto konceptu se ošetřovatelská péče uzpůsobuje tak, aby například po úrazu podporovala zachované schopnosti pacienta. Prvky bazální stimulace zařazujeme do praxe a snažíme se tuto metodu naučit i rodiče. Pokud má třeba dítě odkázané
na dýchací přístroj rádo lízátko, vložíme mu je do úst, necháme ho volně rozpouštět a tím dítěti připomínáme, co zná
a co ho těší.

V posledních letech působíte jako členka týmu psychosociální intervenční služby. Co tato služba obnáší? Proč jste se do ní přihlásila? A jde o práci dobrovolnickou, nebo jste ji přijala jako součást svého úvazku?

Na našem oddělení se děti hospitalizují po různých úrazech, ve většině případů jsou děti v bezvědomí a rodiče logicky
v akutní stresové situaci. Při příjmu na rodiče nemá nikdo čas: veškerý personál se věnuje nemocnému dítěti, zatímco oni čekají na každé slovo o zdravotním stavu svého potomka. A právě jim, příbuzným pacienta, poskytujeme psychosociální intervenční službu. Především jde o to, aby měli s kým probrat, co se stalo, jak na tom dítě je nebo co budou v krátkém časovém úseku muset řešit…

Já jsem se do tohoto kurzu přihlásila kvůli tomu, abych příbuzným v citlivé chvíli neřekla něco nevhodného, chtěla jsem se v těchto situacích naučit lépe komunikovat. Jde o dobrovolnickou práci určenou pro celou nemocnici, ne jen pro naše oddělení. Máme rozepsané služby, během nichž jsme k dispozici na telefonu – pokud je potřeba interventa k nějakému případu zavolat, kolegové vědí, na koho se obrátit.