Naše pozemská existence je podobna nedělní vycházce u jezera, přijdeme, projdeme se, odejdeme. Pozemský život a jeho radosti jsou poslední příležitostí před nicotou. Jiní věří ve stěhování duší, které má rovněž svoji logiku. Iluzionista luskne prsty, zlatá mince zmizí a objeví se v opačné kapse. Člověk zemře a jiný člověk se narodí.
Buddhisté věří, že smrt je zkušenost, kterou si každý z nás prožil opakovaně. Ještě jiní věří, že smrt jsou dveře do jiného způsobu existence, mimo čas, poutník kráčí po pláni, plamen jeho lampy skomírá a zhasne, protože nad planinou právě vychází slunce.
Jedni věří, že život není nic než co nejkomfortnějším čekání na smrt, v životě není žádný úkol ani zadání, život je podoben vlakové čekárně, kterou si člověk má co nejluxusněji vybavit, pro druhé život úkolem či zadáním je a vidí vlastní život jako protest proti tomu, že svět není, jakým by mohl být, jako protest proti všemu zlu na světě.
Leon Kass popisuje život olympských bohů jako život bezstarostných výrostků, kteří jednu za druhou pořádají nákladné hostiny, na kterých se podává ambrosie a nektar, bohové vůči sobě intrikují, závidí si, pomlouvají se, bohyně se přou, která je nejkrásnější a tohle všechno můžou, neboť jsou nesmrtelní, čas pro ně nemá cenu. Pravý život se však odehrává nikoli na Olympu, nýbrž dole na zemi, neboť smrtelníci ví velmi dobře, že život je krátký a že jej nelze promarnit pošetilostmi, čas je to nejcennější, co máme a čas je třeba naplnit smyslem.
Tak i naši lékaři usilují prodloužit život pacienta dál a dál, avšak cestou jako bychom zapomněli, proč jsme vlastně původně chtěli, spekuluje Kass. Když bychom prodloužili život o dvacet pět procent, tenista by nevyhrál dvacet Wimbledonů, ale dvacet pět, don Juan by nesvedl tisíc žen, ale dvanáct set padesát žen a ptali bychom se nakonec, proč vlastně to všechno. Naučili jsme se, jak prodloužit život, ale nenaučili jsme se, jak pacientům pomoct radovat se ze života.
Rovněž sociolog Zygmunt Bauman mluví o tom, že dříve byl život vnímán jako cesta odněkud někam, jako cesta, která měla svůj počátek i cíl. Při náboženských poutích ke známým poutním místům, nebo i při dnes módních cestách do Santiaga de Compostely si poutník nemůže neuvědomit, že cesta určitým způsobem symbolizuje jeho život, kam patří radosti i strádání, zdraví a nemoc a nakonec smrt. Naopak život současného člověka podle Baumana připomíná spíše hudební klid, je to sekvence událostí jen volně spolu spojených, jeho znaky jsou epizodičnost a nekonsekventnost, střídání zaměstnání i životních partnerů bez jasné představy cíle, spíše cesta doprava doleva.
Je otázka, zda má Bauman pravdu, alespoň v naší zemi se krom Vánoc a Velikonoc všeobecně slaví i tzv. dušičky, kdy v době mezi prvním a sedmým listopadem bez ohledu na to, zda žijeme nebo nežijeme v náboženském kontextu jezdíváme upravit hroby našich blízkých a alespoň jednou za rok si připomínáme vědomí své konečnosti, život sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Opět Jung s určitou ironií poznamenává, že kdož by do čtyřicátého roku věku na svou smrt myslel často, pak že to může být i patologické, kdo by však po čtyřicátém roku věku na svou smrt nemyslel vůbec, pak je to patologické zcela jistě.
Smrt patří do našeho podivuhodného vesmíru. Není ani chybou konkrétního lékaře ani selháním zdravotnického systému, jak se pozůstalí občas snaží prokázat. Smrt není ani trestem ani zaslouženou událostí, patří do našeho světa. A zatímco my bychom chtěli zemřít nečekaně, ve spánku, bez předchozích myšlenek na smrt, uprostřed videohry, náboženské systémy se náhlé smrti hrozí. Asubitanea morte, libera nos, Domine!, od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane! Katoličtí křesťané v jedné z nejběžnějších modliteb vyjadřují přání pros za nás, hříšné, nyní i v hodinu smrti naši, a připravují se tak denně na okamžik, kdy ono nyní a hodina smrti naší splynou v jedno.
Elisabeth Kübler-Rossová připomíná, ať dáváme kytice především živým, dávat je na rakev je již pozdě.
Australanka Bronnie Wareová shromáždila ve své době módní seznam nejčastějších přání umírajících, který se může stát určitou navigací pro maturanty či vysokoškoláky, kteří samostatný život právě začínají:
- Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.
- Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval.
- Přál bych si, abych měl odvahu vyjádřit své city.
- Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli.
- Přál bych si, abych byl šťastnější.
