Jen stěží si můžeme představit lepší předpoklady pro řízení zdravotní péče, než má ve svém CV předsedkyně představenstva Jihočeských nemocnic MUDr. Zuzana Roithová, MBA: v letech 1990 až 1998 byla ředitelkou FN Královské Vinohrady, následně vedla ministerstvo zdravotnictví, byla senátorkou, aktivní poslankyní Evropského parlamentu a zastupitelkou Jihočeského kraje. Od roku 2017 vede Jihočeské nemocnice.
Nemáte vlastně štěstí, že v kraji není fakultní nemocnice?
Dá se to tak říct. Fakultní nemocnice bohužel stále nemají veřejnoprávní statut univerzitních nemocnic a podléhají přímo ministerstvu zdravotnictví. Nemohou tedy být součástí krajského zdravotnictví, jako je s velkou výhodou českobudějovická krajská nemocnice. Navíc mají i nevýhodnou formu hospodaření – jsou tzv. příspěvkovými organizacemi a některé zaostávají v modernizaci prostředí i ve srovnání s našimi okresními nemocnicemi.
S respektem k malým nemocnicím: je to trochu paradox.
Výhodou fakultní nemocnice obecně je automaticky vytvořené prostředí pro rozvoj medicíny, zavádění moderních technologií a snazší sdílení zahraničních zkušeností. V českobudějovické nemocnici však rovněž vytváříme podmínky pro akademické aktivity, kolegové se účastní zahraničních kongresů a také úspěšně publikují v českých a zahraničních časopisech i o nových postupech, například v neurochirurgii či gastroenterologii.
Platí to i pro menší nemocnice?
Ano. I v našich okresních nemocnicích jsou moderní technologie a špičková medicína. Již zmíněná gastroenterologie je špičková ve strakonické nemocnici nebo třeba neurochirurgie, ortopedie či kardiocentrum v krajské nemocnici jsou skvělé. Užší spolupráce nemocnic také je na základě smlouvy s Plzeňskou lékařskou fakultou a dále s 3. lékařskou fakultou UK a Jihočeskou univerzitou. V českobudějovické nemocnici jsou nyní rozvíjeny další podmínky pro akademickou práci specialistů.
Umíte jim připravit i odpovídající podmínky?
Objem investic za roky 2017, 2018 a 2019 byl v našich nemocnicích 4,6 mld. Kč, z toho 2,2 mld. Kč byly investice v Českých Budějovicích. Jihočeský kraj přispěl okresním nemocnicím na investice částkou 901 mil. Kč prostřednictvím zvýšení základního kapitálu. Řada projektů je spolufinancována s podporou EU. Jen letos by se mělo proinvestovat zhruba 1,4 mld. Kč. Nejvýznamnějším projektem je rekonstrukce pavilonu chirurgie za celkem 1,1 mld. Kč.
Co nyní považujete za hlavní výzvu kraje v organizaci zdravotní péče?
Velkým problémem nemocnic je zajišťování nočních a víkendových služeb jejich lékaři, kteří tak čelí vysokému počtu hodin přesčasové práce, protože terénní lékaři o tyto byť dobře placené služby bohužel nemají zájem. Navíc tím ambulantní lékaři ztrácejí možnost udržovat a rozvíjet své odborné zkušenosti při péči o hospitalizované pacienty.
To je podobné prakticky ve všech krajích...
Ano. Chronickou nemocí českého, a tím pádem i našeho krajského zdravotnictví, je mimo jiné nedostatečná spolupráce terénních lékařů, včetně praktických lékařů, s nemocnicemi.
Co s tím?
V rámci holdingu budujeme například systém online sdílení textové a obrazové dokumentace mezi nemocnicemi. Umět sdílet dokumentaci v určitém formátu i s ambulantními specialisty a praktickými lékaři online by byla výhoda. Zvýšila by se jak kvalita, tak také ekonomická efektivita péče o jihočeské pacienty. Jednou z výzev pro kraj tedy bude zasadit se o rozšíření této možnosti i na terénní lékaře (zčásti funguje pro záchranku).
"Naší personální politikou je zvyšovat mzdy zejména zdravotních sester a vytvářet pokud možno co nejpřívětivější pracovní podmínky, včetně ubytování. Průměrné výdělky sester i lékařů v jihočeských nemocnicích jsou vyšší, než je tuzemský průměr."
Jak s jihočeskými nemocnicemi zamávala pandemie koronaviru?
Velmi záhy jsme začali s koordinací našich sedmi odběrových míst a šesti laboratoří pro záchyt pozitivních pacientů na covid-19. Testů bylo provedeno kolem 18 tisíc a doba odezvy od stěru do vydání výsledku byla 12 hodin u poloviny, u zbytku do druhého dne. Krajská hygiena velice důsledně trasovala pozitivní kontakty, a tak nedošlo k pandemii v rámci kraje. Pozitivních bylo jen 189 pacientů, všichni byli telefonicky sledováni tzv. virtuální ambulancí infekčního oddělení krajské nemocnice, při zhoršení stavu byla tak zajištěna urychlená hospitalizace.
Kolik pacientů bylo hospitalizováno?
Celkem 32 – podle našeho algoritmu postupně na infekčním oddělení krajské nemocnice, na JIP/ARO osm, z toho tři potřebovali invazivní ventilaci. Zemřeli čtyři pacienti, všichni navíc zdravotně stigmatizovaní. Kapacity našich okresních nemocnic pro očekávaný nápor dalších pacientů tak zůstaly nevyužity.
Má pandemie dosud nějaké dodatečné dopady?
Po ukončení nouzového stavu provázeného nařízením o omezení odkladné péče se sice rychle zvýšila výkonnost například na ortopediích. Ovšem dosud přichází málo pacientů, které by měli indikovat terénní lékaři. Je to nebezpečný stav, protože se zvyšuje riziko záchytu vážných onemocnění , zejména nádorových, až v pokročilém stádiu.
Jaký vývoj očekáváte?
Snížená produkce bude naštěstí zčásti kompenzovaná upravenou úhradovou vyhláškou. Je pravděpodobné, že se tedy do konce roku s novou situací ekonomicky vyrovnáme. V případě druhé vlny epidemie covid-19 či jiné epidemie kapénkové infekce máme železnou zásobu ochranných prostředků a máme zacvičené náhradní týmy sester pro obsluhu umělé plicní ventilace a vyzkoušený systém koordinace odběrů, laboratoří i hospitalizací pozitivních pacientů.
Role státu je ve zdravotnictví výrazná. Jak ji vnímáte?
Nejvíc ze všeho mi vadí způsob vyhlašování různých opatření. Jednak se stává, že účinnost je datovaná dříve, než se opatření oficiálně vydá, a dále, že za chvíli je nahrazeno jiným. Obsah bývá nedomyšlený, protože není konzultován s těmi, kterých se týká. Zejména během krize je důležité vyhodnocovat situaci v tzv. první linii. V době snadné elektronické komunikace je tento nezájem státu o zpětnou vazbu těžko omluvitelný.
Jihočeský kraj sousedí s Rakouskem i Německem. Ovlivňuje to počet lékařů a sester či jejich platy?
Bolestí všech jižních a západních příhraničích oblastí je odcházení pracovníků za vyšším výdělkem či zajímavější prací za hranice. Samozřejmě o zdravotní sestry a zejména rehabilitační pracovníky je v Rakousku a Německu velký zájem. Lékaři pravidelně odcházejí z nemocnic po atestaci, ale více jich končí v ambulancích v Česku než v nemocnicích za hranicemi.
Naší personální politikou je zvyšovat mzdy zejména zdravotních sester a vytvářet pokud možno co nejpřívětivější pracovní podmínky, včetně ubytování. Průměrné výdělky sester i lékařů v jihočeských nemocnicích jsou vyšší, než je tuzemský průměr. Stabilizace zdravotnického personálu je však velmi náročná a do budoucna nejistá například také pro menší nemocnice kvůli krátkozrakým změnám v nové vyhlášce o vzdělávání lékařů.