Hledání efektivity ve světě akcelerujících změn

Vstoupili jsme do dlouhodobé fáze trvalé a nezvratně akcelerující změny. Nejde o změny běžné a povrchní, ale o změny zásadní, bezprecedentní a rychle omezující trvání tradičně setrvávajícího statu. Rychlost změny se tak dnes stává novou kvalitou, permanencí a kontextem lidské existence.


Přečtete do 5 minut

bg-country-switch bg-country-switch
Akcelerace společenské evoluce bude pokračovat, dětem se změní svět dříve, než plně dospějí.

V rychle se měnícím světě je samozřejmé, že zároveň dochází i k rychlejšímu zastarávání myšlenek, přístupů, znalostí, chápání a způsobů, nejen mezigeneračně, ale stále častěji v rozmezí jedné generace. Zároveň musí rychleji narůstat i zpátečnické snahy o zpomalení či zvrácení toku evoluce, obzvláště před dosažením potřebného pochopení a přijetí nové normály úlohy, důležitosti a následků akcelerace.

Samozřejmě se mění i efektivnost lidského úsilí: myšlení, rozhodování, jednání a vyhodnocování. Efektivita může efektivně fungovat i existovat pouze v souladu s akcelerací změn v kontextu daného údobí. Efektivita není a nemůže být obecná, ani nadčasová. Při akceleraci změny je třeba odpovídající míru efektivity neustále hledat, měnit, přizpůsobovat a také opouštět. Např. efektivní léčba rakoviny byla něco zcela jiného ve středověku, na přelomu 19. století, po 2. světové válce a na počátku 21. století. Dnes se efektivní léčba rakoviny hledá úplně jinde, tj. v prevenci a sebeudržitelné imunitě. Tzv. efektivní léčba se tedy mění rychle, spolu s akcelerující změnou znalostí, technologií, kultury i očekávání.

Lidský organismus již není jednoduchý „stroj“ plný součástek, odborností a specializací. V organismu, a v přírodě vůbec, souvisí vše se vším: holismus, chápání fungování celku, představuje nový základ vnímání efektivnosti.

Pro danou společnost jsou tak nové věci a přístupy nutně žádoucí, potřebné a správné, zatímco věci a přístupy staré jsou méně žádoucí a potřebné – pro svoji dobu již zastaralé. Dělat efektivně věci nesprávné není pro danou společnost totéž jako dělat efektivně věci správné. Vždy tomu tak bylo, ale rychlost změny nás překvapila všechny.

Podobenství o jeskyni

Závratnou akceleraci lidského přizpůsobování se svému prostředí lze demonstrovat na jednoduchém podobenství. Když se lidé vzpřímili a slezli ze stromů, jejich fáze rozptýleného lovu a sběru se začala soustřeďovat kolem ohně a jednoduchých příbytků – jeskyní. Byli schopni se pohybovat rychleji a na větší vzdálenosti, měli obě ruce volné, mohli tedy snášet a hromadit větší zásoby. Společenská evoluce lidského druhu se začala zrychlovat.

Představme si, že se lidský tvor, před deseti tisíci lety, narodí do jedné takové jeskyně. Co uvidí? Co se bude učit? Plápolá oheň, v koutě hromada kůží, po stěnách malby. Celá jeho nervová soustava je plně zapojena, vnímá svůj svět, učí se a adaptuje. Po tisíciletí se příliš mnoho nemění, znalosti se snadno předávají novým generacím, rodiče učí své potomky a vysvětlují jim svůj svět bez velkých problémů. Později se v jeskyni objeví i nějaký nábytek, nádoby se zrním a naloženým masem či vínem. Změny jsou však pozvolné, nenáročné, děti se přizpůsobují bez problémů.

Přetočme rychle do dnešní doby. V „jeskyni“ je to pro mozky dětí stále stejně náročné, ale naleznou tam už rádio, televizi, postele, ledničku, po zdech expresivnější umění atp. Není problém to rychle zvládnout a přizpůsobit se. Rodiče se rodili do něčeho podobného a tomu novějšímu se časem přiučili.

Po několika dalších generacích je ta „jeskyně“ plně digitalizovaná, laptopy a chytré telefony součástí vybavení, internet a společenské sítě nahrazují noviny, rádio či kino. Pro děti to opět žádný problém neznamená; celou jeskyni pochopí tak do svého 4. roku. Horší je to ale s rodiči. Akcelerace změny je zaskočila v jediné generaci – v „jeskyni“ sdílené s dětmi. Děti novou jeskyni zvládly, rodiče však už ne. Děti začínají učit rodiče, jejich jazyk, zájmy a kultura jsou jiné, mezigenerační komunikace vázne. Lepší už to nebude, akcelerace společenské evoluce bude pokračovat, dětem se změní svět dříve, než plně dospějí.

Jak se budou vzdělávat? Jaká budou mít zaměstnání? Jaké nové a neznámé technologie je zítra čekají – během jediného, krátkého života? Jaké politiky si budou volit (a jak?), jestli vůbec nějaké? Mohou na ně spoléhat? Jak těžce budou za své volby platit? Jak se lidský druh bude adaptovat v prostředí nepřetržité, akcelerující změny? Kdy se děti vlastně stanou dospělými? Anebo zůstanou navždy jen, neustále se učícími, dětmi?

Od biologické ke kulturní evoluci

Specifickou vlastností evoluce lidského druhu je dnes absolutní převaha a akcelerace tvorby vystavěného, znalostního a institucionálního prostředí. Jelikož je adaptace k masivně umělému prostředí následkem znalostí a zkušeností, můžeme mluvit o kulturní (nebo společenské) evoluci. Ta přehlušuje a dominuje dnes již statickou biologickou evoluci. Lidé se rodí do prostředí, které si sami vytvářejí a které vytěsňuje jejich původní prostředí přírodní (živé i neživé). Kulturní evoluce akceleruje a bude převládat v následných staletích existence lidského druhu. Je třeba se učit, jak se přizpůsobovat nárokům a odolávat nástrahám převážně umělého prostředí. Stále významnější součástí tvořeného prostředí jsou ekonomické, politické i společenské instituce a systémy. Kulturní evoluce sice akceleruje, ale stále zůstává evolucí. Rozvíjí se jednosměrně, nevrací se a zrychleně vstupuje do nových, nikdy předtím nepoznaných realit.

Historie tak přestává být spolehlivým vodítkem pro budoucnost
"Akcelerace společenské evoluce bude pokračovat, dětem se změní svět dříve, než plně dospějí."

Historie tak přestává být spolehlivým vodítkem pro budoucnost

Starší generace už nemohou učit ty mladší, jak se adaptovat v nikdy předtím nepoznaném prostředí. Nároky na vzdělávání, zvládání technologie a adaptace k novým ekonomickým, politickým a společenským realitám jsou enormní a bezprecedentní. Historie se tak stává spíše záznamem a stále méně poučením nebo vodítkem do rychle se formujících, nových fází budoucnosti. Každá generace musí vytvářet svá řešení, své teorie a své adaptace, často radikálně rozlišné. Moderní chápání adaptace a přizpůsobení tedy vyžaduje nepřetržité hledání vlastní cesty.

Současná politická tápání, konflikty, nesnášenlivost a tribalismus jsou přirozeným následkem nepochopení zmíněných kulturních akcelerací. Objevují se populisté a dogmatici, kteří využívají tuto bezradnost nechápajících k hlásání a realizaci návratů, zpět do předchozích evolučních fází, při ignorování nově vznikajících technologických, ekonomických a kulturních znalostí. Tato fáze tápání bude dlouhá a bolestná, obzvláště při selhávání staré politické sféry. Namísto pochopení a spolupráce musíme procházet kultem vítěze a zatracením poraženého.

Uvažme nyní následující řetězec:

Evoluce zaměstnanosti

Evoluce zaměstnanosti

Jediný správný postoj je evoluci pochopit, přizpůsobit se jí a využít nabízených příležitostí k hospodářskému rozkvětu.

Jediný správný postoj je evoluci pochopit, přizpůsobit se jí a využít nabízených příležitostí k hospodářskému rozkvětu.

Tento evoluční řetězec zaměstnanosti (0-1-2-3-4-LPE, viz obr. níže) je třeba spolehlivě pochopit: nepochopení vede k turbulenci v myšlení, tak snadno zneužitelné dnešními populisty, diktátory, trumpisty a podobnými manipulátory lidského ducha, vědomí a přirozených hodnot. Prvotní fáze „zaměstnanosti“ byla jednolitá a nediferencovaná: původní a primitivní sběr a lov. Teprve s vynálezem zemědělství docházelo k dlouhodobému dělení na hospodářské oblasti a sektory. Vznikají a odcházejí společnosti založené na činnosti převážně zemědělské, průmyslové, služeb a státní zaměstnanosti. Každý ze čtyř základních sektorů vstupuje, roste, stagnuje a ustupuje (tj. z hlediska procenta relativní zaměstnanosti).

Představme si následující metaforu sektorového růstu: housenka se živí na listí nebo v podzemí, roste, přidává ke svému tělu segment po segmentu, až přeroste tak, že už jí ochuzené prostředí neuživí; už nemůže přidat další segment, ani udržet segmenty dosavadní. Zakuklí se a energii nadbytečných segmentů přemění do zárodku nové formy, schopné létat, živit se nektarem květů, růst a vzkvétat v novém, výživnějším prostředí. Z housenky se stane motýl. Metamorfóza popisuje nové, přizpůsobivější formy téhož organismu.

Hospodářské chování nejvyspělejších a nejvyzrálejších ekonomik vstupuje dnes do fáze své metamorfózy. Zatímco mnohé, nevyvinuté „housenky“ stále ještě jen rostou, nad novými květy již poletují krásní motýli, kteří vzkvétají v novém, plodnějším a nutričně bohatším prostředí. Jen politici je vytrvale agitují a pobízejí k návratu zpět. Jejich strach ze všeho nového se stává strachem o koryta a obavy z rekorytarizace dominují jejich světy.

Základním znakem takové hospodářské metamorfózy je deglobalizace a relokalizace ekonomik do regionálních a lokálních hospodářských systémů autonomie, nezávislosti a soběstačnosti. I metamorfóza je ovšem předmětem evoluce a bylo by předčasné ji plně definovat a popsat. Graficky lze její podstatu shrnout v následujícím diagramu.

Všechny vyspělé země mají dnes takto podobnou strukturu ekonomiky: USA, Japonsko, Západní Evropa; podobně akcelerují Čína a Indie. USA má dnes jen 0,5 % pracovní síly v zemědělství, kolem 10 % v průmyslu, 60 % ve službách a 15 % ve státních službách. Zbytek je již v LPE, nebo mimo pracovní sílu vůbec. Proto hledá stále menší počet lidí práci v tradičních sektorech.

Zde uvedený evoluční proces je zcela spontánní a přirozený, poháněný pouze růstem produktivity práce, tj. znalostmi technologií, úsilím a spoluprací. Stát a politici do této přirozené evoluce lidstva nemohou zasahovat: mohou ji pouze dočasně brzdit a zpomalovat. Riskují tak jen rozvoj a konkurenceschopnost své vlastní země. Jediný správný postoj je však evoluci pochopit, přizpůsobit se jí a využít nabízených příležitostí k hospodářskému rozkvětu.

Metamorfóza do lokální podnikatelské ekonomiky (LPE)
Metamorfóza do lokální podnikatelské ekonomiky (LPE)

Důsledky poznání evoluční fáze lidstva jsou mnohé, vícerozměrné, závažné a nevyhnutelné

Člověk rozumí jen tomu, co sám vytvořil, tj. mechanismy, stroje, politické strany, armády a koncentrační tábory. Člověk neumí pochopit, co sám nevytvořil, jako organismy, přírodu, ekonomiku a spontánní systémy vůbec. Proto se snaží přirovnat organismus i společnost ke strojům a předstírat tak, že je vlastně sám vytvořil. To je veliká chyba, která se stává zdrojem současných politických, náboženských i ekonomických potíží: rozdíly mezi strojem a organismem jsou zásadní a nelze jim zabránit.

Všechny systémy jsou dlouhodobě udržitelné, pokud do nich stát (či podobně silná instituce) investuje peníze, zdroje, ochranu a politickou podporu. Tato vnější a mechanická udržitelnost nemůže suplovat za skutečnou, vnitřní a organickou, sebeudržitelnost systému. V zájmu každé moderní společnosti je tudíž dlouhodobá sebeudržitelnost, a ne dlouhodobá udržitelnost.

Důsledky poznání evoluční fáze lidstva jsou mnohé, vícerozměrné, závažné a nevyhnutelné

Společnost není stroj

Tak jako všechno živé tvorstvo i lidé jsou organismy společenské. Vše živé se rodí do společenských sítí a jen skrze tyto sítě se poznává a adaptuje na okolní prostředí. Jedna věc je jistá: společnost ani ekonomika nejsou a nemohou být stroj. Stroj je výtvorem člověka. Vnímání ekonomiky a společnosti jako stroje je sice pochopitelné, matematicky dostupné, nenáročné a zjednodušující, ale z hlediska evoluce, sebeprodukce a celistvosti se jedná o zcela chybnou i zavádějící a dysfunkční odchylku 20.–21. století. Nic živého není, nemůže být a nikdy nebude „jako stroj“. Mechanické pojetí ekonomiky je neslučitelné s její samovolnou evolucí a vede k primitivním zásahům do hospodářství, které výrazně oslabují a ničí potřebnou a přirozenou odolnost organismů, obzvláště lidských. Vyvrcholením této myšlenkové odchylky je pak dnešní představa, že nejen stát, ale i „pomazaný“ jedinec, pokud ho zvolí většina, může rozhodovat i o osudu těch nejvyspělejších ekonomik. Jenže stroj a živý organismus navždycky zůstanou jako „nebe a dudy“.

prof. Ing. Milan Zelený, M.S., Ph.D.

Emeritní profesor Fordham University, New York