Život musí stát na více nohách, nejen na práci.
Úspěšně publikoval v mnoha světových odborných časopisech. V roce 2007 založil unikátní portál AKUTNĚ.CZ. Od roku 2014 vede projekt SIMU, největšího simulačního centra v Evropě. O rok později začal vést Kliniku dětské anesteziologie a resuscitace FN Brno a LF MU. Je proděkanem pro rozvoj a studium Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Ve svých 42 letech byl jmenován profesorem a právě si doplnil i manažerské vzdělání, získal titul MBA. Prof. Petr Štourač, Ph.D., MBA, několikrát opakuje, že by to nezvládl bez rodiny a svého týmu.
Přijde mi až nepochopitelné, jak se vám povedlo dát dohromady na osmi tisících metrech čtverečních simulační centrum (SIMU).
Simulacím jsem se věnoval dlouhodobě, od roku 2007. S kolegy jsme na to konto i úspěšně publikovali, založili jsme například projekt AKUTNĚ.CZ. Proto mě oslovil prof. Jiří Mayer, tehdejší děkan naší brněnské lékařské fakulty, a dal mi zdánlivě banální úkol: postavte to nejlepší simulační centrum na světě.
Co jste mu na to řekl?
Jenom, že potřebuju čas. Takovou odpověď asi neslyšel poprvé. Ale já jsem tím myslel jeden měsíc na to, abych to simulační centrum nakreslil a stihnul se taky podívat na úspěšná centra do zahraničí, kde jsem ještě nebyl.
Počkejte, v tomto státě se projektuje i cyklostezka přes rok.
Máte pravdu, do měsíce jsem to nestihnul, předložil jsem to za měsíc a půl. Od té doby jsme začali hledat financování a od první chvíle jsme neustoupili ani o krok. Chtěli jsme mít simulační centrum pro všech šest ročníků fakulty. Tím jsme fakt unikátní. Máme vše od malých simulací až po ty velké, včetně herců.
Najímáte si na to divadelníky?
Spolupracujeme s divadlem Husa na provázku v Brně. Ale pozor, neprojikujte si tam jen to, co znáte. Herce potřebujeme na psychologické simulace, kde vám nepomůže ani špičkově udělaná figurína nebo počítač. Mimochodem, zde je výhoda nás, lidí z ARO. Známe většinou celou nemocnici, rychle navazujeme kontakty a všimněte si, že velká část ředitelů nemocnic jsou původem doktoři z ARO.
Simulacím jsem se věnoval dlouhodobě, od roku 2007. S kolegy jsme na to konto i úspěšně publikovali, založili jsme například projekt AKUTNĚ.CZ. Proto mě oslovil prof. Jiří Mayer, tehdejší děkan naší brněnské lékařské fakulty, a dal mi zdánlivě banální úkol: postavte to nejlepší simulační centrum na světě.
Co jste mu na to řekl?
Jenom, že potřebuju čas. Takovou odpověď asi neslyšel poprvé. Ale já jsem tím myslel jeden měsíc na to, abych to simulační centrum nakreslil a stihnul se taky podívat na úspěšná centra do zahraničí, kde jsem ještě nebyl.
Počkejte, v tomto státě se projektuje i cyklostezka přes rok.
Máte pravdu, do měsíce jsem to nestihnul, předložil jsem to za měsíc a půl. Od té doby jsme začali hledat financování a od první chvíle jsme neustoupili ani o krok. Chtěli jsme mít simulační centrum pro všech šest ročníků fakulty. Tím jsme fakt unikátní. Máme vše od malých simulací až po ty velké, včetně herců.
Najímáte si na to divadelníky?
Spolupracujeme s divadlem Husa na provázku v Brně. Ale pozor, neprojikujte si tam jen to, co znáte. Herce potřebujeme na psychologické simulace, kde vám nepomůže ani špičkově udělaná figurína nebo počítač. Mimochodem, zde je výhoda nás, lidí z ARO. Známe většinou celou nemocnici, rychle navazujeme kontakty a všimněte si, že velká část ředitelů nemocnic jsou původem doktoři z ARO.
Musíte si rychle získat pozornost a důvěru, než pacienta uspíte...
A chirurg nám věnuje pozornost tak minutu a půl. Tím pádem se musíme naučit být velmi efektivní. Svým způsobem jsme mistři zkratky. Říkám to proto, že jsme díky tomu měli skvělé know-how, které jsme vtělili právě do projektu SIMU. Měl několik tisíc stran. Myslím tím projekt, kterým jsme žádali o evropské peníze. A dostali plnou částku.
Prostě skvěle napsaný projekt...
Když máte tým, který je lepší než vy sám, tak můžete pomýšlet na takové věci. A troufnu si tvrdit, že právě tým, který napsal ten projekt, je asi nejlepší v Česku. Je radost ho vést a koučovat, i když oni už v lecčem koučují mě.
Kolik je to vlastně lidí?
Zhruba dvacet. Velké projekty nemůžete dělat sám, tým je nezastupitelný a často projekty krachují na tom, že se vše upne na jednoho člověka. Může to být solitér s publikacemi v časopisu Lancet, ale v případě velkých věcí nemá šanci uspět.
A chirurg nám věnuje pozornost tak minutu a půl. Tím pádem se musíme naučit být velmi efektivní. Svým způsobem jsme mistři zkratky. Říkám to proto, že jsme díky tomu měli skvělé know-how, které jsme vtělili právě do projektu SIMU. Měl několik tisíc stran. Myslím tím projekt, kterým jsme žádali o evropské peníze. A dostali plnou částku.
Prostě skvěle napsaný projekt...
Když máte tým, který je lepší než vy sám, tak můžete pomýšlet na takové věci. A troufnu si tvrdit, že právě tým, který napsal ten projekt, je asi nejlepší v Česku. Je radost ho vést a koučovat, i když oni už v lecčem koučují mě.
Kolik je to vlastně lidí?
Zhruba dvacet. Velké projekty nemůžete dělat sám, tým je nezastupitelný a často projekty krachují na tom, že se vše upne na jednoho člověka. Může to být solitér s publikacemi v časopisu Lancet, ale v případě velkých věcí nemá šanci uspět.
Mimořádný projekt, který se obtížně překoná
V jaké fázi se vlastně SIMU nachází?
Zbývá přesně rok do konce evropského projektu, přesto už máme splněno vše, co jsme v něm slíbili. Poslední indikátor požadoval, aby simulačním centrem prošlo do konce projektu několik tisíc studentů – to se nám povedlo splnit již letos.
Jsou to výhradně studenti Masarykovy univerzity? Je to tedy komparativní výhoda brněnské lékařské fakulty?
Jednoznačně! V takovém rozsahu nemá simulační centrum ani vzdáleně žádná tuzemská lékařská fakulta. Asi se už nikomu nepovede postavit něco tak velkého, ale jsem si jist, že každá lékařská fakulta, ale i záchranka či nemocnice musí mít k dispozici simulační centrum. My samozřejmě rádi poradíme.
Jaké na to máte reakce od samotných studentů?
Jsou mnohem lépe připraveni na „život po životě“, jak říkáme jejich nástupu do praxe. Když poprvé přijdou do nemocnice, říkají, že jsou rozechvělí stále, ale že zároveň vědí, co mají dělat, mohou to říkat pacientům, uklidnit je, a celkově jsou tedy jejich začátky mnohem jednodušší.
Zbývá přesně rok do konce evropského projektu, přesto už máme splněno vše, co jsme v něm slíbili. Poslední indikátor požadoval, aby simulačním centrem prošlo do konce projektu několik tisíc studentů – to se nám povedlo splnit již letos.
Jsou to výhradně studenti Masarykovy univerzity? Je to tedy komparativní výhoda brněnské lékařské fakulty?
Jednoznačně! V takovém rozsahu nemá simulační centrum ani vzdáleně žádná tuzemská lékařská fakulta. Asi se už nikomu nepovede postavit něco tak velkého, ale jsem si jist, že každá lékařská fakulta, ale i záchranka či nemocnice musí mít k dispozici simulační centrum. My samozřejmě rádi poradíme.
Jaké na to máte reakce od samotných studentů?
Jsou mnohem lépe připraveni na „život po životě“, jak říkáme jejich nástupu do praxe. Když poprvé přijdou do nemocnice, říkají, že jsou rozechvělí stále, ale že zároveň vědí, co mají dělat, mohou to říkat pacientům, uklidnit je, a celkově jsou tedy jejich začátky mnohem jednodušší.
Něco je vše postavit, ale podobně důležité je vše oživit...
Samozřejmě a musím zmínit zase tým. Všichni od uklízeček přes simulační techniky po akademiky, všichni jsou důležití, aby SIMU fungovalo. Od první chvíle bylo jasné, že simulací nemůžeme prvoplánově ušetřit, ale zisk je někde jinde. Mercedes není levný, ale má odpovídající kvalitu. SIMU je nyní infrastruktura Masarykovy univerzity, která se „pronajímá“ jednotlivým předmětům lékařské fakulty. A vedle toho vznikl i Ústav simulační medicíny, protože simulace jsou samostatná a velmi progresívní vědecká disciplína.
Kdo ho vede?
Shodou okolností já. Ústav chce rozvíjet akademickou část – do budoucna máme ambici mít nejen doktorandy, ale i docenty a profesory. Máme postupné cíle, kde se chceme vidět do pěti či deseti let. Pokud se to povede, budeme unikátní i tímto programem nejen v České republice, ale i ve světě.
Čelíte poptávkám ze zahraničí?
Už ano, vše s úspěchem prezentujeme jak na evropské, tak světové úrovni.
Samozřejmě a musím zmínit zase tým. Všichni od uklízeček přes simulační techniky po akademiky, všichni jsou důležití, aby SIMU fungovalo. Od první chvíle bylo jasné, že simulací nemůžeme prvoplánově ušetřit, ale zisk je někde jinde. Mercedes není levný, ale má odpovídající kvalitu. SIMU je nyní infrastruktura Masarykovy univerzity, která se „pronajímá“ jednotlivým předmětům lékařské fakulty. A vedle toho vznikl i Ústav simulační medicíny, protože simulace jsou samostatná a velmi progresívní vědecká disciplína.
Kdo ho vede?
Shodou okolností já. Ústav chce rozvíjet akademickou část – do budoucna máme ambici mít nejen doktorandy, ale i docenty a profesory. Máme postupné cíle, kde se chceme vidět do pěti či deseti let. Pokud se to povede, budeme unikátní i tímto programem nejen v České republice, ale i ve světě.
Čelíte poptávkám ze zahraničí?
Už ano, vše s úspěchem prezentujeme jak na evropské, tak světové úrovni.
"Profesorem ve 42 letech? Motivaci si i tak najdu"
Pojďme na obor, ve kterém se také pohybujete na světové úrovni, neboli na anesteziologii. Přijde mi, že má opravdu velký rozptyl činností.
Ano, rozsah je velký, ale nejdůležitější snahou intenzívní medicíny je, aby pacient neskončil na ARO. Už v momentě, kdy se potenciální a nebo probíhající selhávání přerodí na selhání, je to špatné. Takže i na ARO je základem prevence. Zhoršuje-li se stav, je třeba identifikovat problém a vyřešit ho. To je blízko anestezii.
V čem?
No, jak funguje anestezie? Zdánlivě se nic neděje, naše postupy jsou opravdu bezpečné. Máme bezpečnost vyšší než six sigma, což je svatý grál průmyslu. Když se však něco stane, je to vždycky nebezpečné, protože pacienta hned na začátku zbavujeme jedné z vitálních funkcí – vědomí. Pokud se k tomu přidá další, což je často dýchání, už se to nabaluje. Terapie musí být razantní. Princip je stejný, aby pacient po operaci neskončil na ARO, tedy aby byl průběh standardní a když už na ARO skončí, aby to bylo jen pokračování péče. Nezní to moc akčně, co?
Ale zní. Mimochodem, Vy jste se stal profesorem nedávno, tedy už krátce po čtyřicítce. To jste to vzal hopem...
Zní to tak, ale kolega z univerzity, Ladislav Plánka, byl nejmladším profesorem. Je to spolužák, který získal profesuru už v roce 2012, když mu bylo 35. Takže mi ta moje profesura ani tak brzká nepřijde. Navíc mě determinuje moje okolí. Když si kolem vás členové vašeho týmu, o deset let mladší, dělají úspěšně docentury, tak vám nezbyde, než si dodělat nejvyšší akademický titul.
Dobře, ale co může být víc?
Zdánlivě je to vyvrcholením kariéry. Ale prostě si tu další motivaci musíte najít.
Představuju si, že být profesorem a přednostou kliniky, už bych snad ani k operacím nechodil a vybíral si jen netradiční případy.
Jako přednosta jste samozřejmě především manažer. Stanovíte si body možného ohrožení, rizika a tím se přirozeně dostanete ke komplikacím. Ale pokud jste také doktor, musíte si zachovat určitou rutinu. Mám proto ambulantní dny na ambulanci bolesti, protože součást našeho oboru je logicky i tlumení bolesti. A sloužím také jako porodnický anesteziolog, což mě opravdu baví. Ale jasně, když jsem byl studentem, nepředstavoval jsem si, že budu více sedět za počítačem a přednášet k tomu na světových konferencích.
To mi ale přijde hodně fajn.
Mně taky. Ale nesmíte vypadnout z té rutiny. Úplně stejně si musíte dát pozor na tzv. sovovský syndrom. Opravdu neumíte všechno nejlíp na oddělení.
Ano, rozsah je velký, ale nejdůležitější snahou intenzívní medicíny je, aby pacient neskončil na ARO. Už v momentě, kdy se potenciální a nebo probíhající selhávání přerodí na selhání, je to špatné. Takže i na ARO je základem prevence. Zhoršuje-li se stav, je třeba identifikovat problém a vyřešit ho. To je blízko anestezii.
V čem?
No, jak funguje anestezie? Zdánlivě se nic neděje, naše postupy jsou opravdu bezpečné. Máme bezpečnost vyšší než six sigma, což je svatý grál průmyslu. Když se však něco stane, je to vždycky nebezpečné, protože pacienta hned na začátku zbavujeme jedné z vitálních funkcí – vědomí. Pokud se k tomu přidá další, což je často dýchání, už se to nabaluje. Terapie musí být razantní. Princip je stejný, aby pacient po operaci neskončil na ARO, tedy aby byl průběh standardní a když už na ARO skončí, aby to bylo jen pokračování péče. Nezní to moc akčně, co?
Ale zní. Mimochodem, Vy jste se stal profesorem nedávno, tedy už krátce po čtyřicítce. To jste to vzal hopem...
Zní to tak, ale kolega z univerzity, Ladislav Plánka, byl nejmladším profesorem. Je to spolužák, který získal profesuru už v roce 2012, když mu bylo 35. Takže mi ta moje profesura ani tak brzká nepřijde. Navíc mě determinuje moje okolí. Když si kolem vás členové vašeho týmu, o deset let mladší, dělají úspěšně docentury, tak vám nezbyde, než si dodělat nejvyšší akademický titul.
Dobře, ale co může být víc?
Zdánlivě je to vyvrcholením kariéry. Ale prostě si tu další motivaci musíte najít.
Představuju si, že být profesorem a přednostou kliniky, už bych snad ani k operacím nechodil a vybíral si jen netradiční případy.
Jako přednosta jste samozřejmě především manažer. Stanovíte si body možného ohrožení, rizika a tím se přirozeně dostanete ke komplikacím. Ale pokud jste také doktor, musíte si zachovat určitou rutinu. Mám proto ambulantní dny na ambulanci bolesti, protože součást našeho oboru je logicky i tlumení bolesti. A sloužím také jako porodnický anesteziolog, což mě opravdu baví. Ale jasně, když jsem byl studentem, nepředstavoval jsem si, že budu více sedět za počítačem a přednášet k tomu na světových konferencích.
To mi ale přijde hodně fajn.
Mně taky. Ale nesmíte vypadnout z té rutiny. Úplně stejně si musíte dát pozor na tzv. sovovský syndrom. Opravdu neumíte všechno nejlíp na oddělení.
Online výuka prostě nestačí
Nemůžeme se vyhnout ani koronaviru. Jak se to dotklo vašeho oboru?
U mě to má i osobní rovinu. Se synem jsme absolvovali kardiochirurgickou operaci na klinice v Motole. A i zde ještě musím poděkovat fantastickým lékařům, kteří nám pomohli. Tehdy jsme se vrátili z lázní Erding, které měl syn slíbené. Měli jsme jet na lyže, na které už mohl, ale už jsme neodjeli. S tím mám spojený covid.
Koneckonců, dětských pacientů s covidem bylo málo.
Samozřejmě. O to víc jsem se věnoval škole. Jako proděkan pro výuku byla asi má největší pomoc směrem ke studentům, aby mohli dokončit studium. Covid jsem tedy takříkajíc v pravé podobě úplně nezažil a odmítl jsem i řadu rozhovorů.
Možná je to škoda, ne?
Není. Měli bychom k tomu přistupovat s větší pokorou. Mluvím o odbornících a lékařské komunitě. Měli bychom si uvědomit, co svým slovem můžeme způsobit a držet se přece jenom trochu zpátky. Míra dezinformací je opravdu mimořádná a není pravda, že bychom se na tom nepodíleli i my, zdravotníci.
Čím to je?
Nejspíš strachem kombinovaným právě se záplavou různorodých názorů, z nichž si můžete vybrat prakticky cokoliv a říkat, že je to podepřeno hlasy odborníků. Je to snad až memento pro odbornou sféru. Bude nás to dlouho trápit. Příkladem je i očkování. Je to evidentně jediná možnost, jak z toho ven. Řeknu to takto – jako šachista nemůžete řešit na začátku, co se stane v patnáctém tahu. To zatím fakt nikdo nezvládne. V případě očkování část populace nechce začít ani hrát, protože jim odborníci někde řekli, že tah číslo 15 může být ošidný.
Jak jste vlastně řešili covid na fakultě?
Snažili jsme se maximálně racionálně chránit. Měli jsme výhodu, že se zrušení kontaktní výuky nevztahovalo na klinickou a praktickou výuku. Přednášky a některé semináře se nám povedlo převést do online prostředí. A drobnou výhodou bylo, že covid de facto přerušil elektivní medicínu. Když se to dobře plánovalo, lékaři se mohli více věnovat studentům. A samozřejmě jsme plně využili SIMU. Díky tomu všemu se u nás žádný klastr epidemie neobjevil.
Přizpůsobí se tomu výuka i po odeznění pandemie?
Částečně ano. Ověřili jsme si, že to jde i jinak. Chceme se ovšem vrátit co nejvíce k osobní formě výuky. Začínáme už v první polovině září.
U mě to má i osobní rovinu. Se synem jsme absolvovali kardiochirurgickou operaci na klinice v Motole. A i zde ještě musím poděkovat fantastickým lékařům, kteří nám pomohli. Tehdy jsme se vrátili z lázní Erding, které měl syn slíbené. Měli jsme jet na lyže, na které už mohl, ale už jsme neodjeli. S tím mám spojený covid.
Koneckonců, dětských pacientů s covidem bylo málo.
Samozřejmě. O to víc jsem se věnoval škole. Jako proděkan pro výuku byla asi má největší pomoc směrem ke studentům, aby mohli dokončit studium. Covid jsem tedy takříkajíc v pravé podobě úplně nezažil a odmítl jsem i řadu rozhovorů.
Možná je to škoda, ne?
Není. Měli bychom k tomu přistupovat s větší pokorou. Mluvím o odbornících a lékařské komunitě. Měli bychom si uvědomit, co svým slovem můžeme způsobit a držet se přece jenom trochu zpátky. Míra dezinformací je opravdu mimořádná a není pravda, že bychom se na tom nepodíleli i my, zdravotníci.
Čím to je?
Nejspíš strachem kombinovaným právě se záplavou různorodých názorů, z nichž si můžete vybrat prakticky cokoliv a říkat, že je to podepřeno hlasy odborníků. Je to snad až memento pro odbornou sféru. Bude nás to dlouho trápit. Příkladem je i očkování. Je to evidentně jediná možnost, jak z toho ven. Řeknu to takto – jako šachista nemůžete řešit na začátku, co se stane v patnáctém tahu. To zatím fakt nikdo nezvládne. V případě očkování část populace nechce začít ani hrát, protože jim odborníci někde řekli, že tah číslo 15 může být ošidný.
Jak jste vlastně řešili covid na fakultě?
Snažili jsme se maximálně racionálně chránit. Měli jsme výhodu, že se zrušení kontaktní výuky nevztahovalo na klinickou a praktickou výuku. Přednášky a některé semináře se nám povedlo převést do online prostředí. A drobnou výhodou bylo, že covid de facto přerušil elektivní medicínu. Když se to dobře plánovalo, lékaři se mohli více věnovat studentům. A samozřejmě jsme plně využili SIMU. Díky tomu všemu se u nás žádný klastr epidemie neobjevil.
Přizpůsobí se tomu výuka i po odeznění pandemie?
Částečně ano. Ověřili jsme si, že to jde i jinak. Chceme se ovšem vrátit co nejvíce k osobní formě výuky. Začínáme už v první polovině září.
Mladá generace je jiná, musíme s tím počítat
Máte vůbec čas věnovat se své vědecké kariéře?
Prakticky od počátku se věnuju bezpečnosti porodu z pohledu anesteziologa. A podle výsledků je to práce dost úspěšná. Moje doktorandka dokonce publikovala odborný článek, který byl oceněn v porodnické anestezii jako nejlepší na světě za rok 2017. Naše týmy jsou světově unikátní a vysoce ceněné. Možná i proto máme za svoji práci celkem dlouhou řadu ocenění.
V řadě oborů se dělá věda jako by jen pro samotné Česko.
To nemá vůbec smysl, dokonce ani akademický. Musíte identifikovat významná témata s celosvětovým dopadem. Lingua franca je angličtina, takže diseminace je tím jasně dána.
Co je svatým grálem vědce, publikace v časopisu Lancet?
Pro nás je to trojice časopisů: Lancet, New England Journal of Medicine a Nature. Možná ještě časopis Science. Teď ovšem mluvíme o globálních tématech. Třeba císařský řez je globální téma, ale samotná resuscitace nikoliv. Takže svět vědy má své další kategorie, které mají také své jedničky. Pro nás je to Journal of Clinical Anesthesia, který má nejvyšší impakt faktor. Ovšem nestačí jen publikace, článek musí vyvolat i následující citace dalších vědců. To je další svatý grál. Podíleli jsme se například na studii o mortalitě v perioperačním procesu. Byli jsme tam spíše příštipkáři, ale byl to článek v časopisu Lancet, který má několik tisíc citací.
Je Vaší ambicí pokračovat ve vědecké práci, i když byste mohl být už jen strategickým manažerem?
Určitě! Špičkoví vědci vždy pracují v týmu. Manažerská funkce s tím proto jde ruku v ruce. Proto vytvářím na klinice podmínky pro vědeckou práci, nabíráme doktorandy a podobně.
Je z čeho vybírat? Nemá mladá generace jiné priority?
Budu asi hodně tvrdý, ale ne k mladé generaci, nýbrž k nám. Vždyť my mladé řadu let demotivujeme. Všechny akce typu, že někam odcházíme, nemáme peníze a podobně. To přece není pravda. Lež má krátké nohy a vždy vás dostihne. Pokud mladým řekneme, že na začátku jsou peníze špatné, nemají si to kde ověřit a tato část jejich motivace je negativní. Pořád ale máme špičkové studenty. Dříve byly na fakultách stovky studentů, dnes jsou to tisíce. Je z čeho vybírat.
Prakticky od počátku se věnuju bezpečnosti porodu z pohledu anesteziologa. A podle výsledků je to práce dost úspěšná. Moje doktorandka dokonce publikovala odborný článek, který byl oceněn v porodnické anestezii jako nejlepší na světě za rok 2017. Naše týmy jsou světově unikátní a vysoce ceněné. Možná i proto máme za svoji práci celkem dlouhou řadu ocenění.
V řadě oborů se dělá věda jako by jen pro samotné Česko.
To nemá vůbec smysl, dokonce ani akademický. Musíte identifikovat významná témata s celosvětovým dopadem. Lingua franca je angličtina, takže diseminace je tím jasně dána.
Co je svatým grálem vědce, publikace v časopisu Lancet?
Pro nás je to trojice časopisů: Lancet, New England Journal of Medicine a Nature. Možná ještě časopis Science. Teď ovšem mluvíme o globálních tématech. Třeba císařský řez je globální téma, ale samotná resuscitace nikoliv. Takže svět vědy má své další kategorie, které mají také své jedničky. Pro nás je to Journal of Clinical Anesthesia, který má nejvyšší impakt faktor. Ovšem nestačí jen publikace, článek musí vyvolat i následující citace dalších vědců. To je další svatý grál. Podíleli jsme se například na studii o mortalitě v perioperačním procesu. Byli jsme tam spíše příštipkáři, ale byl to článek v časopisu Lancet, který má několik tisíc citací.
Je Vaší ambicí pokračovat ve vědecké práci, i když byste mohl být už jen strategickým manažerem?
Určitě! Špičkoví vědci vždy pracují v týmu. Manažerská funkce s tím proto jde ruku v ruce. Proto vytvářím na klinice podmínky pro vědeckou práci, nabíráme doktorandy a podobně.
Je z čeho vybírat? Nemá mladá generace jiné priority?
Budu asi hodně tvrdý, ale ne k mladé generaci, nýbrž k nám. Vždyť my mladé řadu let demotivujeme. Všechny akce typu, že někam odcházíme, nemáme peníze a podobně. To přece není pravda. Lež má krátké nohy a vždy vás dostihne. Pokud mladým řekneme, že na začátku jsou peníze špatné, nemají si to kde ověřit a tato část jejich motivace je negativní. Pořád ale máme špičkové studenty. Dříve byly na fakultách stovky studentů, dnes jsou to tisíce. Je z čeho vybírat.
Čím to je?
Dostihla nás generační mezera, kdy studovala po válce silná generace, která už je v důchodu nebo je na jeho hraně. Pořád je však 10-15 % excelentních studentů, více jsou to mimochodem dívky než kluci, což je super. Děvčata mají vlastnosti, které mají moderní lékaři mít.
Dostihla nás generační mezera, kdy studovala po válce silná generace, která už je v důchodu nebo je na jeho hraně. Pořád je však 10-15 % excelentních studentů, více jsou to mimochodem dívky než kluci, což je super. Děvčata mají vlastnosti, které mají moderní lékaři mít.
Z oddělení mi nikdo do zahraničí neodešel
Máte vlastně problémy získat na oddělení mladé lékaře?
Ne. Mladá generace je jiná než naše. Je v něčem chytřejší a říká otevřeně, že život není jen práce. Tomu se musím jako šéf prostě a jednoduše přizpůsobit. Řada kolegů na to řekne pouze, že je to špatně a pak mají prázdná oddělení. My jsme opravdu jiní, já měl nejdelší službu od čtvrtka od rána do úterní jedné odpoledne. Jako šéf jsem se zařekl, že něco podobného u svých podřízených nepřipustím.
Není to i tím, že si mladí radši vybírají jednodušší obory?
Nemyslím si. Mladí mají zahraniční zkušenosti, umí jazyky. Potřebujete, aby je to chytlo. Když se to povede, je opravdu radost s nimi pracovat.
Takže Vám neodcházejí do Rakouska, ačkoliv to mají blízko?
Vůbec. Víte, plat v této době už není tak zásadní motivace. Klíčové jsou pro mladé podmínky. Když si platy srovnáte na základě spotřebního koše, bereme podobně jako doktoři v Rakousku nebo Německu. Brno je blízko zahraničí, ale překvapivě se nám nestává, že by od nás medici odcházeli. Vytahujeme si je už z druhého či třetího ročníku. Koneckonců, díky portálu AKUTNĚ.CZ se nám daří náš obor velmi dobře saturovat nejen pro samotné Brno.
Ne. Mladá generace je jiná než naše. Je v něčem chytřejší a říká otevřeně, že život není jen práce. Tomu se musím jako šéf prostě a jednoduše přizpůsobit. Řada kolegů na to řekne pouze, že je to špatně a pak mají prázdná oddělení. My jsme opravdu jiní, já měl nejdelší službu od čtvrtka od rána do úterní jedné odpoledne. Jako šéf jsem se zařekl, že něco podobného u svých podřízených nepřipustím.
Není to i tím, že si mladí radši vybírají jednodušší obory?
Nemyslím si. Mladí mají zahraniční zkušenosti, umí jazyky. Potřebujete, aby je to chytlo. Když se to povede, je opravdu radost s nimi pracovat.
Takže Vám neodcházejí do Rakouska, ačkoliv to mají blízko?
Vůbec. Víte, plat v této době už není tak zásadní motivace. Klíčové jsou pro mladé podmínky. Když si platy srovnáte na základě spotřebního koše, bereme podobně jako doktoři v Rakousku nebo Německu. Brno je blízko zahraničí, ale překvapivě se nám nestává, že by od nás medici odcházeli. Vytahujeme si je už z druhého či třetího ročníku. Koneckonců, díky portálu AKUTNĚ.CZ se nám daří náš obor velmi dobře saturovat nejen pro samotné Brno.
Jak si vlastně vytipováváte studenty?
Dáváme jim příležitosti k tomu něco dělat. Kdo o ně stojí, umí je využít. Úkolem nás proděkanů je dát jim nejen příležitost na škole, ale také po škole. V tomto se ještě máme co učit, abychom například talentovaným internistům nebrali iluze. Z deziluze pak odchází do zahraničí, když doma narazí na překážky, které tam nepatří.
Jak vlastně vzniknul projekt AKUTNĚ.CZ?
S kolegou Romanem Štoudkem nás v roce 2006 napadlo, že bychom zkusili zastřešit hlavní témata akutní medicíny. Dali jsme dohromady úvodní grantové prostředky, které byly 115 tisíc korun, a o rok později už web existoval. Hned od počátku obsahoval například virtuální pacienty, což jsou vážné hry v českém či anglickém jazyce. Na to získáváme studenty.
Kteří jsou vlastně spoluautory AKUTNĚ.CZ
Měli jsem lékařský tým, ale potřebovali jsme ještě nějakou esenci. Ta nakonec přišla právě ve formě studentů, kteří chytili svou šanci a web se začal rozrůstat. Hodně z nich to bere jako start do akutní medicíny. Hodně díky tomu objevilo a následně zůstalo v klinické medicíně. Příští rok slavíme 15 let existence, tak si k tomu dáme jako dárek novou podobu portálu.
Jak to vlastně financujete?
Jsem velmi rád, že jsme to udrželi na univerzitní půdě a fungujeme stále mimo komerční prostředí. Sháníme granty a založili jsme i nadační fond, kterým financujeme to, co je potřeba.
Co je pro Vás vlastně nejdůležitější? SIMU, univerzita, vědecké kariéra?
Rodina. Bez fungující rodiny nemůžete být úspěšný. Život musí stát na více nohách, nejen na práci. A když vás to navíc baví, můžete toho stihnout hodně. Já měl navíc velké štěstí na učitele, od základní školy až po prof. Karla Skarvana, se kterým jsem se v počátcích AKUTNĚ.CZ potkal v Basileji. On mě utvrdil v tom, že je to pecka. Jenom nevěřil, za kolik peněz a času jsme to zvládli uvést do života.
Jak vlastně dělíte svůj čas mezi jednotlivé aktivity?
Time management je klíčový. Plánuju na rok, na jednotlivé měsíce a aktuálně. Na mé klinice všichni ví, co budou dělat každý měsíc na pět let dopředu. Funguje to. Bez dobrého time managementu by to opravdu nešlo. Naštěstí mám zrovna na tuto věc pravděpodobně talent.
Jak zvládáte pracovní stres?
Přijedu domů do Veverské Bítýšky, na konci ulice uvidím les, pobíhat naše děti a děti našich přátel a na práci vůbec nemyslím.
Dáváme jim příležitosti k tomu něco dělat. Kdo o ně stojí, umí je využít. Úkolem nás proděkanů je dát jim nejen příležitost na škole, ale také po škole. V tomto se ještě máme co učit, abychom například talentovaným internistům nebrali iluze. Z deziluze pak odchází do zahraničí, když doma narazí na překážky, které tam nepatří.
Jak vlastně vzniknul projekt AKUTNĚ.CZ?
S kolegou Romanem Štoudkem nás v roce 2006 napadlo, že bychom zkusili zastřešit hlavní témata akutní medicíny. Dali jsme dohromady úvodní grantové prostředky, které byly 115 tisíc korun, a o rok později už web existoval. Hned od počátku obsahoval například virtuální pacienty, což jsou vážné hry v českém či anglickém jazyce. Na to získáváme studenty.
Kteří jsou vlastně spoluautory AKUTNĚ.CZ
Měli jsem lékařský tým, ale potřebovali jsme ještě nějakou esenci. Ta nakonec přišla právě ve formě studentů, kteří chytili svou šanci a web se začal rozrůstat. Hodně z nich to bere jako start do akutní medicíny. Hodně díky tomu objevilo a následně zůstalo v klinické medicíně. Příští rok slavíme 15 let existence, tak si k tomu dáme jako dárek novou podobu portálu.
Jak to vlastně financujete?
Jsem velmi rád, že jsme to udrželi na univerzitní půdě a fungujeme stále mimo komerční prostředí. Sháníme granty a založili jsme i nadační fond, kterým financujeme to, co je potřeba.
Co je pro Vás vlastně nejdůležitější? SIMU, univerzita, vědecké kariéra?
Rodina. Bez fungující rodiny nemůžete být úspěšný. Život musí stát na více nohách, nejen na práci. A když vás to navíc baví, můžete toho stihnout hodně. Já měl navíc velké štěstí na učitele, od základní školy až po prof. Karla Skarvana, se kterým jsem se v počátcích AKUTNĚ.CZ potkal v Basileji. On mě utvrdil v tom, že je to pecka. Jenom nevěřil, za kolik peněz a času jsme to zvládli uvést do života.
Jak vlastně dělíte svůj čas mezi jednotlivé aktivity?
Time management je klíčový. Plánuju na rok, na jednotlivé měsíce a aktuálně. Na mé klinice všichni ví, co budou dělat každý měsíc na pět let dopředu. Funguje to. Bez dobrého time managementu by to opravdu nešlo. Naštěstí mám zrovna na tuto věc pravděpodobně talent.
Jak zvládáte pracovní stres?
Přijedu domů do Veverské Bítýšky, na konci ulice uvidím les, pobíhat naše děti a děti našich přátel a na práci vůbec nemyslím.
Prof. MUDr. Petr Štourač, Ph.D., MBA
Úspěšný vědec, proděkan LF MU, přednosta dětského ARO a Ústavu simulační medicíny. Chtěl být novinářem, což se naštěstí nestalo – naštěstí pro medicínu. Publikační činnosti se ovšem nebrání a i za ni sbírá řadu cen: například v roce 2018 Kalendovu cenu za nejlepší knihu v oboru. Několikrát získal Dvořáčkovu a Keszlerovu cenu za nejlepší publikace v oboru. V letošním roce se stal nositelem prestižní Ceny Wernera von Siemense, která se uděluje nejlepším pedagogům na vysoké škole. To vše zvládnul už ve svých 44 letech.
Úspěšný vědec, proděkan LF MU, přednosta dětského ARO a Ústavu simulační medicíny. Chtěl být novinářem, což se naštěstí nestalo – naštěstí pro medicínu. Publikační činnosti se ovšem nebrání a i za ni sbírá řadu cen: například v roce 2018 Kalendovu cenu za nejlepší knihu v oboru. Několikrát získal Dvořáčkovu a Keszlerovu cenu za nejlepší publikace v oboru. V letošním roce se stal nositelem prestižní Ceny Wernera von Siemense, která se uděluje nejlepším pedagogům na vysoké škole. To vše zvládnul už ve svých 44 letech.
SIMU je místem, kde není hříchem udělat chybu,
ale naopak hříchem je z chyby se nepoučit.
SIMU je nejmodernější simulační centrum v Evropě, vybavené podobně jako reálná nemocnice. V přízemí pětipatrové budovy se nachází urgentní příjem s plně vybaveným vozem záchranné zdravotnické služby. Lůžkovým výtahem se lze dostat do nemocničního patra s operačními sály, jednotkami intenzivní péče, standardními pokoji a místnostmi pro výuku virtuálních 3D simulací. Na střeše objektu nechybí ani heliport.
Centrum nabízí široké spektrum simulátorů, od výukových modelů, jednoduchých trenažérů až po simulátory s nízkou i vysokou mírou věrnosti. Nabízí např. pokročilé pacientské simulátory dětského i dospělého věku, geriatrický ošetřovací model, simulátor těhotné ženy či novorozence, inkubátor, simulátor umělé plicní ventilace, simulátory pro KPR či ultrazvukový simulátor. Je zde také 70 pokročilých trenažerů pro výuku zubního lékařství.
SIMU poskytuje zcela nový pohled na výuku všeobecného i zubního lékařství. Doplňuje studijní programy o jedinečný aspekt osvojení si jednotlivých technik a postupů na simulátorech. Promyšlené scénáře simulovaných situací umožňují nacvičit si vše od jednání s pacientem až po týmovou práci. Pod vedením jednoho z nejširších a nejlépe proškolených týmů ve svém oboru se studenti dostanou přímo do akce, zažijí to, co by jinak zažili až po několika letech studia nebo v lékařské praxi.
Centrum nabízí široké spektrum simulátorů, od výukových modelů, jednoduchých trenažérů až po simulátory s nízkou i vysokou mírou věrnosti. Nabízí např. pokročilé pacientské simulátory dětského i dospělého věku, geriatrický ošetřovací model, simulátor těhotné ženy či novorozence, inkubátor, simulátor umělé plicní ventilace, simulátory pro KPR či ultrazvukový simulátor. Je zde také 70 pokročilých trenažerů pro výuku zubního lékařství.
SIMU poskytuje zcela nový pohled na výuku všeobecného i zubního lékařství. Doplňuje studijní programy o jedinečný aspekt osvojení si jednotlivých technik a postupů na simulátorech. Promyšlené scénáře simulovaných situací umožňují nacvičit si vše od jednání s pacientem až po týmovou práci. Pod vedením jednoho z nejširších a nejlépe proškolených týmů ve svém oboru se studenti dostanou přímo do akce, zažijí to, co by jinak zažili až po několika letech studia nebo v lékařské praxi.