Jihomoravský kraj je zřizovatelem 9 nemocnic. V samotném centru kraje, v Brně, jsou dva fakultní špitály a dva městské. A ve zbytku kraje jsou ještě další městské i soukromé kliniky. No a k tomu všemu ještě jedna vojenská nemocnice. Koordinace péče je tedy velmi pestrá. První otázka na hejtmana kraje, Bohumila Šimka, se přímo nabízela.
Jak lze takovou síť ukočírovat?
Po pravdě jsem navrhoval premiérovi, aby řízení péče probíhalo z jednoho místa, ideálně státního. Teď se musí domluvit ministerstvo zdravotnictví, obrany, kraj, několik měst a k tomu bychom to měli koordinovat i se soukromníky.
Jak se domlouváte?
Odvíjí se to vlastně od pojišťoven. Je zřejmé, že fakultní nemocnice mají nejlepší startovací podmínky. Zároveň platí, že Brno je silné centrum, takže řada pacientů jede na vyšetření radši přímo do největších nemocnic, ačkoliv by takový výkony udělaly bez problémů naše nemocnice. Tam zbytečně ztrácíme.
Budete tlačit některé nemocnice k tomu, aby zvýšily počet lůžek následné péče na úrok akutní?
Nechali jsme si udělat odbornou analýzu, která ukazuje, že je to cesta, která nás čeká. Populace stárne – musíme logicky reagovat. A buď budeme stavět na zelené louce nebo se domluvíme s našimi nemocnicemi a postupně vytvoříme oddělení následné péče, kde se o lidi můžeme postarat. Přijde nám to nejefektivnější.
Na minimální propojení zdravotnictví a sociální péče si stěžuje čím dál více odborníků. Jak to vnímáte z praxe?
Je to škoda a chyba. Drahá lůžka v nemocnicích často suplují lůžka následné péče. Pozor, nebavíme se tu o domovech důchodců – stále jde o následnou péči. A nám dává smysl mít taková oddělení v nemocnicích. Když se o tom bavíme s řediteli, jsou pro a dává jim to smysl.
A proč to tedy jde tak pomalu?
Narážíme na financování. Ministerstvo zdravotnictví má jiný názor než kolegové z ministerstva práce a sociálních věcí. Proto jsme dokonce navrhli, že bychom na jižní Moravě zkusili pilotní projekt. Všichni nás poklepali po ramenou a dodali, že si to budeme muset kompletně vymyslet.
Kdy se to může povést?
Máme zmapovánu zdravotní péči i projekci stárnutí obyvatelstva a potenciálních nároků na péči i sociální služby. Věřím, že v následujících čtyřech letech bychom to mohli zvládnout. Ovšem je zřejmé, že to musíme dobře komunikovat se všemi relevantními subjekty v rámci celého kraje.
Jak jste spokojeni s přístrojovým vybavením krajských nemocnic?
Daří se získávat peníze z evropských fondů. Letos dáme do investic 180 milionů korun. Už nám běží rekonstrukce ORL a neurologie ve Vyškově za 130 milionů, za 70 milionů opravíme ARO v Kyjově, další peníze půjdou do Břeclavi.
Budou se podle toho jednotlivé nemocnice specializovat?
Je to logické a nahrává tomu i hustota sítě našich nemocnic. Dojet na vyšetření pár desítek kilometrů už není problém. Konec konců to vidíme i v chuti jezdit do fakultních nemocnic v Brně prakticky z celého kraje. Chceme, aby zařízení mezi sebou více kooperovala a pacienty si přeposílala, samozřejmě v jejich prospěch. Myslím ve prospěch pacientů.
Jaká je celková bilance krajských nemocnic?
Cílem a optimem je černá nula. Ovšem faktorů, které to ovlivňují, je hodně. Tedy sem tam musíme něco dofinancovat, o investicích se bavit ani nebudeme. A ještě jsou drobné ztráty v řádu jednotek milionů z minulosti. Často jde o položky, které jsou dohadné a nemocnice o ně stále bojují s pojišťovnami. Nemocnice finanční problémy naštěstí nemají.
S tím souvisí i nedostatek personálu. Jižní Morava je u Rakouska. Máte tedy dost lékařů i sester?
Situace je lepší než v západních Čechách, kde Německo přece jenom přitahuje více. Ale jasně, nepopírám, že v Rakousku pracuje hodně našich lékařů i sester. Snažíme se jim nabídnout slušné platy.
Stačí to?
Nám se povedla ještě jiná věc. Dlouhodobě spolupracujeme s Martinem Barešem, což je rektor Masarykovy univerzity, dříve děkan Lékařské fakulty. Díky tomu se povedlo vyjednat, že mladí medici chodí na stáže nejen do fakultních, ale také do krajských nemocnic. A často se stává, že tam rádi zůstávají. Snažíme se motivovat i nefinančně – v krajských nemocnicích je leckdy lepší možnost profesního růstu.
A jak je to u sester?
Sester není nikdy dost. Proto jim nabízíme finanční motivace, abychom je u nás dokázali udržet. Nebojujeme jen s Rakouskem, ale i s fakultkami. Ale myslím, že teď je situace stabilizovaná, za což jsem velmi rád.
Co považujete za problém v rámci organizace péče?
Problém je ve sféře praktickým lékařů. Máme potíže dostat je do obcí, byť může jít i o zavedenou praxi, která je velmi výdělečná. Pravidelně objíždím celý kraj a můžu říct, že za poslední dva roky jsem potkal jediného mladšího praktika. Jinak jsou to lidé, kteří jsou blízko důchodovému věku. Získat doktora, který by chtěl být vesnickým lékařem, je opravdu velmi složité. Totéž u zubařů.
Což je možná ještě složitější...
Vzpomínám se na jeden příklad, kdy obec, dva a půl tisíce lidí v kartotéce, chtěla zubaře. Trvalo to dva roky a nakonec zlomili někoho, kdo měl na obec rodinnou vazbu. Přitom mu zařídili novou ordinaci a navíc ještě byt.