Exkurze do historie zdravotnických prostředků

Lékařský teploměr
Experimenty s měřením teploty prováděl již na počátku našeho letopočtu antický vynálezce Hérón Alexandrijský. Po něm pokračovali další učenci včetně toskánského velkovévody Ferdinanda II., který v roce 1641 vynalezl lihový teploměr.

První rtuťový teploměr sestrojil až německý fyzik Daniel Gabriel Fahrenheit na začátku 17. století. Jednalo se o velmi dlouhý přístroj a dlouho trvalo i samotné měření. Na první skutečný lékařský teploměr si tak lidstvo muselo počkat do roku 1866, kdy anglický fyzik Thomas Clifford Allbutt dokázal zmenšit velikost skleněných přístrojů a sestrojil teploměr, jaký se donedávna využíval i u nás. Toxickou rtuť dnes už ale nahrazují zařízení digitální nebo s infračerveným zářením.

Injekční stříkačky
Pravděpodobně nejpoužívanější zdravotnickou pomůckou současnosti jsou injekční stříkačky. Duchovním otcem tohoto nástroje je zřejmě chirurg íránsko- egyptského původu Ammar ibn Ali al-Mawsili, který měl tento princip využívat již v 9. století.

Za vynálezce injekční stříkačky je ovšem označován až francouzský matematik a fyzik Blaise Pascal, který ji měl zkonstruovat kolem roku 1650. Jde o válcovitou nádobu s velmi úzkým hrdlem fungující na principu pístu. První injekční stříkačky byly vyráběny ze skla, s kovovými díly, byly proto velmi křehké. Až v 50. letech 20. století začala výroba plastových injekčních stříkaček, kterých dnes existuje mnoho různých druhů i velikostí.

Operační nástroje
Speciální chirurgické nástroje jako skalpely, pinzety, nůžky či peány překvapivě nejsou v medicíně žádnou novinkou. Tyto nástroje využívali lidé napříč historickými epochami již od starověku. Lékaři ve starověké Mezopotámii používali nástroje blízké těm moderním, byly však vyrobeny z mědi zostřené obsidiánem. Podobné se dochovaly i v dalších koutech planety.

V průběhu dějin se tvar ani funkce nástrojů příliš neměnily. Velkým vývojem však prošly materiály, klasické chirurgické nástroje se dnes většinou vyrábějí z oceli, ve 2. polovině 20. století navíc začala být praktikována chirurgie pomocí laserů označovaných za „světelné skalpely“. Převratnou novinkou 21. století je pak robotická chirurgie, při níž operaci pacienta provádí technologicky vyspělý robotický systém. Trendem posledních let jsou také jednorázové kovové chirurgické nástroje, které zaručují perfektní sterilitu a po použití je lze recyklovat.

Monitorovací přístroje
V minulých stoletích se lékaři museli spokojit s velmi primitivními prostředky. První použitelný stetoskop pro lepší vyšetření srdce a plic v podobě dřevěné trubičky vyvinul až na začátku 19. století francouzský lékař René T. H. Laënnec. Později ho nahradil jeho modernější nástupce, fonendoskop. Díky stetoskopu a prvnímu manžetovému tonometru na měření krevního tlaku, který v roce 1896 sestrojil italský lékař Scipione Riva-Rocci, se možnosti lékařů významně zlepšily a tyto pomůcky jsou v různých podobách používány dodnes.

Masivní rozvoj techniky ve 20. století pak přinesl špičkové elektronické systémy, které na obrazovkách nepřetržitě ukazují všechny životní funkce pacientů a v naléhavých situacích alarmují personál. Díky bezdrátovému telemetrickému monitorování lze dokonce sledovat srdeční činnost pacienta i na dálku.

Obvazové materiály
Obvazy na ošetřování ran lidé znají již od pravěku, kdy k obvazování sloužilo cokoliv, co bylo právě při ruce, a jako podpora hojení ran se užívaly různé byliny a listy stromů. Ve starověkém Egyptě se poprvé objevily obvazy z bavlny a ve 4. století př. n. l. zazněly také zásadní poznatky řeckého lékaře Hippokrata, který upozorňoval na vliv infekce a prosazoval vlhký způsob ošetřování ran. Právě ten dnes převažuje, ale vedla k němu dlouhá cesta. Od středověku sloužily jako obvazy především plátno a staré šatstvo.

Historický zlom nastal v roce 1873, kdy německá společnost Paul Hartmann odstartovala průmyslovou výrobu obvazů. Začalo to objevy anglického chirurga Sira Josepha Listera a profesora Victora von Brunse. Victor von Bruns vyvinul metodu odmašťování vaty přinášející schopnost absorpce mnohem většího množství tekutiny, čímž byly vytvořeny podmínky pro výrobu absorpční bavlněné vaty a pro její následnou průmyslovou produkci. Joseph Lister se zase nechal inspirovat objevem o tom, že původcem infekcí v ranách jsou často nebezpečné mikroorganismy ze vzduchu. Začal tedy hledat řešení tohoto problému, až ho nalezl v kyselině karbolové. Ta fungovala jako správný dezinfekční prostředek. Začal v ní namáčet obvazy a vyvinul tak první antiseptický obvaz. Společně s Paulem Hartmannem posléze vyvinuli levnou karbolickou gázu, později nazývanou „největším krokem v historii operací“.

Později, během první světové války, pak vznikl gázový obvaz napuštěný parafínem a stal se praotcem všech takzvaných neadherentních obvazů. Teprve v polovině 20. století byl prokázán pozitivní přínos Hippokratova vlhkého hojení ran a začalo být vyvíjeno obrovské množství „vlhkých“ obvazů, jako jsou hydrogely, obvazy s aktivním uhlím či stříbrem, antiseptické obvazy či bioaktivní obvazové materiály.