Z průzkumu také vyplývá, že připravenost mediků na práci není tak dobrá. Čím to je?
Výuka na lékařských fakultách se za posledních pár desítek let stala až extrémně teoretickou. Jsou to přednášky a semináře i ve čtvrtém až šestém ročníku, kdy už by měla běžet klinická výuka. Minimum praxe, minimum času stráveného u pacientů. Mimochodem, výsledky přesně odpovídají mým pocitům, když jsem absolvoval medicínu, a říkají mi to i moji mladí kolegové. Čas studentů strávený u pacientů bývá jen ve velkých skupinách a s málem vyučujících. Respondenti tedy říkají: cítíme se málo připravení, protože výuka je příliš teoretická.
Proč to tak je?
Odpověď je v druhé části. Počet výkonů, které medici udělali při přípravě na praxi je extrémně nízký. Oni se prostě k praxi nedostanou, nepracují s pacienty a nedostávají se do normálního nemocničního provozu. Dá se říct, že hlavní vzkaz je, že se cítí být v nemocničním provozu navíc, že tam nemají co dělat, a vlastně tak překáží.
Co se s tím dá dělat?
Prvním krokem bylo změřit, zda vůbec problém existuje. To jsme udělali a máme jasné sdělení. Teď je potřeba, aby si s vedením lékařských fakult sedli všichni kompetentní, nejen medici či mladí lékaři. Musíme do debaty přizvat i manažery nemocnic, protože ti případně umožní více praxe ve svých zařízeních, kýžený kontakt s pacienty. A zároveň musíme přikročit ke změně legislativy.
Jak to myslíte?
Upozorňovali jsme na to už před dvěma lety ministerstvo zdravotnictví, že zákon o zdravotních službách momentálně nepřiznává medikům status zdravotnického pracovníka.
V jakém jsou na praxi tedy postavení?
Podle zákona jsou to osoby připravující se na výkon zdravotnického povolání. Tedy například nemůžou pracovat se zdravotní dokumentací. Jen pod přímým dozorem lékaře. My tedy potřebujeme několik opatření: změny výukových osnov a spolupráci s těmi, kdo vedou zdravotnická zařízení. Ti musí začít kooperovat. Cílem je integrovat mediky do léčebného procesu. A samozřejmě je potřeba i ta úprava legislativy.
Možná by tomu mohl napomoct nedostatek lékařů. Už se přece kraje musejí prát o mladé lékaře.
Možná by to tak mohlo být. Motivace na straně nemocnic by mohla být větší. Teď to ukazuje i situace kolem Covid-19. Medici se nemohou zapojit tak, jak bychom si všichni přáli. Nemohou suplovat sestry a podobně. Nejenom proto, že jim to zákon neumožňuje, ale ani proto, že během studia kurikulum nevede k reálným klinickým kompetencím.
Z průzkumu také vyplynulo, že 10 % mediků nechce zůstat v tuzemském zdravotnictví. Překvapilo Vás to?
Ne, čekal jsem to. Zajímavé bylo, že mnoho lidí to komentovalo, že desetina je vlastně dobrý výsledek. To je zásadní omyl. 1 % chce úplně odejít mimo medicínu a9 % chce odejít do zahraničí. A pozor, dalších 5 % je nerozhodnutých. A ještě je tam část lidí, která chce strávit část vzdělávání v zahraničí, část tady, ti potenciálně taky můžou z českého zdravotnictví vypadnout.
Čím to podle respondentů je?
Jednoznačně ti, co chtějí odejít, jsou demotivováni českým zdravotnictvím. Buď je demotivuje systém jako takový nebo prostě chtějí kvalitnější trénink, který čekají spíše v zahraničí. Důležitým faktorem je také plat.
Co Vás osobně nejvíce v průzkumu překvapilo?
Nejspíš rozdílné očekávání mzdy mezi muži a ženami, které ho mají nižší. Rozdíl je výrazný, zhruba 10 %, tedy 3 tisíce korun.
Podle čeho si medici vybírají obor?
Chtěli jsme se na to ptát, ale nakonec jsme takovou otázku zavrhli. Výčet motivací je příliš velký, proto jsme se ptali jen na obor, kterému se chtějí věnovat, aniž by se zkoumaly důvody takového výběru. Výběr oboru prostě bereme jako fakt.
Překvapilo mě, že většina mediků preferuje všeobecné praktické lékařství.
Ano, je to tak. Taky pediatrie je už na třetím místě. Vzhledem k tomu, jaký mají praktici a pediatři vysoký průměrný věk, náš průzkum ukazuje světlo na konci tunelu. Mladí doktoři do těchto oborů prostě a jednoznačně jít chtějí, spíše systém má úzké hrdlo a komplikuje výcvik v těchto oborech.
Co je hlavní vzkaz celého průzkumu?
Jednoznačně musíme udělat z mediků plnohodnotné členy pracovního procesu v nemocnici, ideálně aspoň v posledním ročníku.
