Je nejmladším ministrem zdravotnictví v české i slovenské historii.
Adam Vojtěch zastává tento post od prosince roku 2017.
Jaké plány má se svým ministerstvem na letošní rok, jak řeší problém
s nedostatkem lékařů i sester a jak se staví k elektronizaci zdravotnictví?
Co chcete stihnout letos do konce mandátu současné vlády?
Snažím se věnovat hodně času skutečným problémům, z nichž u některých v minulosti nebyla ani chuť je řešit, a také setkávání s lidmi z praxe. V podstatě vždy si odnáším mnoho poznámek o tom, jaké jsou konkrétní problémy v jednotlivých oborech. Je jasné, že nelze řešit vše najednou – musíme si stanovit priority. Vzhledem k tomu, že nejsem lékař, mám možná trochu jiný přístup než moji předchůdci.
Jaký?
Nevnímám ministerstvo zdravotnictví jako ministerstvo lékařů, ale pacientů. Jde spíše o optiku, kterou se snažím na problémy nahlížet. Jedním z problémů, se kterými si naše zdravotnictví neví příliš rady, je hladký průchod pacienta naším systémem, návaznost péče. Pacienti často chodí k mnoha ambulantním specialistům, ke každému s jiným konkrétním problémem. Každý lékař předepisuje pacientovi léky, které řeší jeden konkrétní problém. Myslím, že je nutné, aby byla péče o konkrétního pacienta více koordinována.
To zní logicky, tak co tomu vlastně brání?
Jedním z nutných předpokladů pro možnost koordinace této péče je například sdílený lékový záznam pacienta, který připravujeme. Každý lékař, který bude pacienta léčit, bude moci zjistit, jakými léky pacienta léčí ostatní lékaři, a bude moci svoji léčbu přizpůsobit.
Kdy to lze zvládnout?
Chtěl bych, aby začal lékový záznam fungovat co nejdříve. Toto téma úzce souvisí i s dalším cílem – reformou primární péče. Mnohem více péče by se mělo odehrávat u praktických lékařů. V mnoha oblastech by měly být kompetence praktického lékaře vyšší. Ambulantní specialisté nebo ambulance v nemocnicích by měli řešit pouze ty případy, které nemohou být úspěšně řešeny v rámci primární péče.
Jak velkým problémem je v ČR nedostatek lékařů a sester?
S personálním nedostatkem se potýkají všechny rozvinuté země a určitě je možné nedostatek lékařů a zejména sester označit i za jeden z klíčových problémů našeho zdravotnictví. Podle kvalifikovaných odhadů chybí v našem systému asi 2 000 sester. Sestry sice odcházejí do zahraničí, ve větší míře ale bohužel odcházejí spíše do jiného sektoru ekonomiky, než je zdravotnictví.
To bude asi podobné jako s nedostatkem doktorů, ne?
Více než nedostatek lékařů nás nyní trápí jejich nerovnoměrné rozprostření a také nedostatek některých odborností, například pediatrů. Lékaři chybí zejména v menších městech a v některých regionech. Obecně je zde možné říci, že aktuální nedostatek personálu jistě souvisí i s ekonomickým cyklem. Bohužel platí, že v době ekonomické konjunktury zdravotničtí profesionálové ve zvýšené míře utíkají mimo obor, do jiných, platově často atraktivnějších oborů, které nejsou tak náročné.
Jak z toho ven?
Děláme maximum pro to, abychom tento trend zvrátili. Plně si uvědomujeme, že je potřeba zlepšovat podmínky pracovníků ve zdravotnictví, zejména v nemocnicích. Proto v tomto směru neustále apelujeme na ředitele nemocnic, aby se na to zaměřovali.
Ale co dělá samotné ministerstvo?
Vytvořili jsme pracovní skupinu pro personální stabilizaci. Velký důraz klademe na reformu primární péče, která je jednou z našich priorit. Praktický lékař by měl být průvodcem pacienta, nasměrovat ho v systému nebo mu sám poskytnout péči. Praktičtí lékaři musí hrát důležitější roli v systému, a proto jim chceme dát širší kompetence.
Plně si uvědomujeme, že je potřeba zlepšovat podmínky pracovníků ve zdravotnictví, zejména v nemocnicích. Proto v tomto směru neustále apelujeme na ředitele nemocnic, aby se na to zaměřovali.“
Můžete to konkretizovat?
Měli by mít možnost předepisovat i další léky a provádět některé výkony, než mohou dosud. Teprve pokud narazí na limity své odbornosti, musejí pacienta odeslat dál. Profese praktického lékaře byla poslední desítky let zanedbávána, obvodní lékař byl brán jako ten nejhorší a na obvod se chodilo sloužit za trest. Krátkodobé řešení nás ale nečeká. Musíme dát praktickým lékařům čas se připravit, a to zejména co se týká přístrojového vybavení a standardizace ordinací. Reforma bude důležitá pro mladší, nastupující generaci. Pokud praktickým lékařům dáme dostatečné kompetence a jejich role bude mít v systému smysl, budou mít o povolání mnohem větší zájem. Potřebujeme síť omladit, praktičtí lékaři jsou jedni z nejstarších v porovnání všech odborností. Jsou nerovnoměrně rozmístěni, a v některých místech dokonce úplně chybějí.
Podpoříte tento segment finančně?
Už to děláme mimo jiné dotačním programem pro praktické lékaře, kdy celková výše jednorázové dotace je 500 tisíc korun a je určena na mzdu sestry nebo zdravotnického asistenta a na zajištění věcného a technického vybavení ordinace. V neposlední řadě jsme se také rozhodli přímo podpořit stomatology v odlehlých oblastech. Ti mohou požádat o dotaci na provoz ordinace v celkové výši 1,2 milionu korun. Dotace je určena na krytí personálních nákladů, tedy na mzdu všeobecné sestry, dentální hygienistky nebo zubní instrumentářky. Dotační program bude pokračovat minimálně do roku 2021. Celkem již bylo schváleno 11 dotací v celkové výši téměř 12,5 milionu korun na dobu 5 let. Ministerstvo zdravotnictví vyčlení na tento dotační titul celkem přes 100 milionů korun. Do roku 2021 tak může být dotace udělena až stovce žadatelů.
Bude to stačit?
Problém s nedostatkem lékařů se měl řešit již mnohem dříve, ne až teď. Významným systémovým krokem v řešení neustále se prohlubujícího nedostatku lékařů ve zdravotnickém systému ČR je jedenáctiletý akční plán na navýšení počtu mediků a učitelů na lékařských fakultách, který připravilo ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a který byl spuštěn v září loňského roku. V letech 2019-2029 tak české lékařské fakulty dostanou téměř 7 miliard korun, což jim umožní zvýšit kapacity o 15 % a zvýšit platy učitelům. V současné době musíme řešit především priority, které vyplývají z analýz nedostatku konkrétních odborností v systému. Prioritně je třeba podpořit všeobecné lékařství, konkrétně obory pediatrie, všeobecné praktické lékařství a psychiatrie, které se potýkají, nebo v blízké budoucnosti budou potýkat, se zásadním nedostatkem lékařů.
Existuje vůbec nějaké krátkodobé řešení situace?
Krátkodobé řešení je především v postupném navyšování odměňování, které skutečně činíme. Osobně nesouhlasím se způsobem, který byl nakonec prosazen, tedy navyšování tabulek. Myslím, že správnější by bylo navyšovat úhrady tak, aby managementy nemocnic měly finance na konkrétní řešení šitá na míru dané nemocnice. Ne všude je totiž situace stejná, a to jak napříč regiony, tak napříč profesemi. Management nejlépe ví, kde je v jeho nemocnici skutečný problém a měl by mít nástroje na to jej řešit, především finanční.
Mimochodem, měly by se v České republice stavět nové nemocnice?
Domnívám se, že Česká republika má poměrně hustou síť nemocnic a její další rozšiřování není nutné. Otázkou je samozřejmě technický stav nemocnic a jejich vybavení. V některých případech skutečně platí, že postavit novou moderní nemocnici je efektivnější, než stále opravovat tu postavenou před 100 lety. V tomto směru máme určitě rezervy i přesto, že kraje, stát i další zřizovatelé nemocnic do svých zařízení v posledních letech investovali nemalé peníze. Pokud jde o nové nemocnice, v poslední době se hovoří například o výstavbě nové nemocnice ve Zlíně. Z pohledu ministerstva zdravotnictví hodnotím tento projekt jako zajímavou vizi, nicméně rozhodování o účelnosti, hospodárnosti a efektivitě vybudování je plně v kompetenci Zlínského kraje. Ten umí jednoznačně nejlépe posoudit potřeby místních zdravotnických zařízení.
Hovoří se také o případné výstavbě nové nemocnice v Letňanech náhradou za nemocnici Na Bulovce.
Podle mého názoru není na místě navyšovat stávající kapacity v Praze, ale debata by se měla spíše vést o tom, zda nenahradit některý ze stávajících nemocničních areálů novým monoblokem.
A máme se připravit na zavírání nemocnic, které nejsou efektivní?
Nejprve je důležité zdůraznit, že pro nás je klíčové zajištění místní a časové dostupnosti zdravotní péče pro pacienty. Jakékoliv změny ve struktuře či počtu zařízení nebo oddělení by měly být vyvolány důsledně promyšlenou restrukturalizací péče – tedy například přesunem vysoce specializované péče do center, tj. tam, kde se centralizují zkušenosti, odborníci a přístroje, nebo přesunem potřebné péče do ambulancí, domácího prostředí či do následné péče, blíže k pacientovi. Ideálně rovněž prevencí a včasným záchytem onemocnění, které povedou ke zlepšení zdravotního stavu obyvatel. Pokud se však zavírá oddělení proto, že chybí sestry, pak to určitě v pořádku není. Ale snižování počtu akutních lůžek a zkracování doby hospitalizace, to vše ve prospěch jiných, pro pacienta komfortnějších způsobů péče, je objektivním trendem a pravděpodobně u nás bude pokračovat.
Když mluvíme o nemocnicích, proč jsou úhrady za výkony mezi nimi tak rozdílné?
Paušálně to říci nejde. V případě, že se jedná o vysoce specializované pracoviště, je z podstaty péče lepší. Například v oblasti péče při cévních příhodách jsou objektivně jiné náklady na ošetření v komplexním cerebrovaskulárním centru a jiné v menší nemocnici okresního typu. Struktura nemocnice je jiná, používají se jiná léčiva, materiály, je tam jiné složení personálu, který je dražší. Jsou tu malé nemocnice, které nabízejí základní péči – chirurgii, internu a tak dále, ale pak jsou tu specializovaná pracoviště, fakultní nemocnice či velké krajské nemocnice. Tato specializovaná pracoviště nabízejí řadu další návazné péče.
Srovnejme tedy úhrady u základní péče...
Souhlasím, že u základní péče by měla být úhrada v zásadě stejná. Jsou případy, kdy výkon je podobný a úhrady se napříč nemocnicemi liší, ale to je špatně. Je to dáno pokřivenými mechanismy, které tu fungují 20 let. Aktuálně v rámci projektu DRG restart mapujeme náklady nemocnic na péči, abychom je mohli správně nacenit a následně podmínky úhrady sjednotit. Je však nutné poznamenat, že nikdy nebudeme mít ve všech nemocnicích hrazenou péči stejně, což nakonec nefunguje nikde na světě.
Dobře, ale mělo by to platit například u dvou okresních nemocnic, ne?
Ano, tam nemohou být rozdíly v řádu desítek procent, jak je tomu bohužel dnes. Naším cílem by mělo být, aby typově stejné nemocnice měly i podobnou úhradu. Pojišťovna ale musí zajistit časovou a místní dostupnost péče a pokud je nemocnice v příhraničí, v těžko dostupné oblasti, kde široko daleko nic jiného není, tak ji určitým způsobem zvýhodní, aby ji tam vůbec udržela, například v Jeseníku. Podobně jako se zvýhodňují praktičtí lékaři v nedostupných oblastech, kterým pojišťovna dává o 30 procent vyšší úhradu za péči.
Kdy bude k dispozici funkční DRG restart?
Na projektu DRG restart, který má za cíl změnit úhrady akutní lůžkové péče, tedy úhrady v nemocnicích, intenzivně pracujeme. Projekt sjednotí základní sazby napříč poskytovateli akutní lůžkové péče (nemocnicemi) tak, aby se platilo za skutečně poskytnutou péči a peníze šly za pacientem. V úhradách by se měla také projevit kvalita výstupů nemocnic. Dneska tomu tak není. Nemocnice jsou dnes placené na základě paušálů, které nezohledňují skutečnou potřebu zdravotní péče a její kvalitu. Právě projekt DRG restart přináší systémovou změnu.
Po pravdě, nevleče se to už trochu?
Příprava projektu probíhá již od roku 2015, kdy jsem tyto práce po svém nástupu akceleroval. Ustavil jsem Řídicí radu pro implementace DRG do úhrad, kde jsou zástupci lůžkové péče i zdravotních pojišťoven. Na těchto jednáních by mělo dojít k dohodě, jak správně nastavit úhrady akutní lůžkové péče v následujících letech. Podle nového systému se bude stínově vykazovat již v tomto roce a hradit by se podle něj mělo začít postupně od roku 2020. Jedná se o robustní změnu, která vyžaduje několikaletý náběh. Detailní harmonogram projektu je k nalezení na stránkách drg.uzis.cz.
Vraťme se ke sdílenému lékovému záznamu. Je elektronizace zdravotnictví podmínkou pro snížení neefektivit?
Není podmínkou, ale je jednoznačně vhodným nástrojem. Vezměme si sdílený lékový záznam pacienta, který je aktuálně ve Sněmovně. Ten přinese nejen úspory, ale například také větší bezpečí pacientům. Lékaři totiž uvidí, jaké všechny léky byly pacientovi předepsány. Pacient nebo jím pověřený člověk budou mít přístup do své elektronické dokumentace na portálu elektronického zdravotnictví. Dnes pacienti dostanou vytištěnou nějakou zprávu, kterou ztratí nebo zahodí.
Což je samozřejmě špatně...
Jistě. Nově budou mít vše k dispozici na jednom místě. Jednoznačné úspory také přinesou sdílená data, která budou mít k dispozici napříč všichni poskytovatelé zdravotní péče, a pacient tak už nebude muset opakovaně podstupovat vyšetření, která už absolvoval jinde. Zákon o elektronizaci zdravotnictví, který ve fázi věcného záměru půjde brzy na vládu, ovšem nechceme zavést z roku na rok.
Tedy kdy?
Počítáme s přechodným obdobím v délce 8 až 10 let, aby nemocnice i lékaři měli dostatečný čas se přizpůsobit, zavést elektronickou dokumentaci.
Existuje vlastně nějaká oblast ve zdravotnictví, kterou považujete za vyřešenou?
Já myslím, že ve všech oblastech je vždy možné pracovat na zlepšení. Medicína je obor, který se neustále vyvíjí, proto by bylo mylné myslet si, že se nějaká oblast může považovat za vyřešenou.
S vývojem souvisí i růst nákladů...
I proto si myslím, že medicína by měla být poskytována formou centrové péče. To je trend, který byl v ČR započat a který využívá specializovaných kapacit, které je možno koncentrovat jak z hlediska koncentrace odborníků s dostatečnou erudicí, tak i racionálnějšího systému aplikace různých nákladných molekul.
Na které se často nedostává peněz...
Musíme nastavit systém tak, aby byl schopen absorbovat nové, nákladné, ale účinné preparáty tak, aby se k nim dostal pacient, protože stávající systém ne vždy umožňuje vstup takovýchto nákladných molekul na trh. Je třeba se zejména soustředit na tzv. orphany, léky, které jsou nezbytné pro léčbu různých nečetných diagnóz. Obecně medicína bude do budoucna výrazně nákladnější, bude vyžadovat vysokou specializaci a díky tomu bude i náročnější na personál, protože při stejném počtu personálu nebude možno poskytovat takovéto specializované výkony. I na to je třeba se připravit a průběžně se tématem zabývat.
Jakou roli mají hrát nově praktičtí lékaři?
V současné době není potenciál primární péče v ČR, ve srovnání s vyspělými zeměmi EU, dobře využit. Za hlavní problémy lze považovat omezení kompetencí, výkonů a preskripce lékařů primární péče, neexistence jasných pravidel, která by vymezovala vztahy s ambulantními specialisty a lůžkovými zařízeními, systém paušálních úhrad u ambulantních specialistů, který určuje jejich chování v systému a uměle zvyšuje četnost kontaktů pacienta se zdravotním systémem.
Co to znamená?
Zbytečné náklady v řádu desítek miliard korun ročně a diskomfort pro pacienta. Primární péče je základem fungujícího zdravotnictví ve vyspělých zemích. A dobře pracující, motivovaný a maximem možných kompetencí vybavený lékař primární péče je jeho základním kamenem, protože je schopen velmi efektivně poskytovat kvalitní, a přitom dostupnou péči. Vždyť i podle OECD mají praktičtí lékaři největší potenciál ke zlepšení a udržení zdraví populace, zvyšují její zdravotní gramotnost, garantují péči o zranitelné skupiny občanů, zajišťují rovnost přístupu k péči a svým působením činí zdravotní systém udržitelnějším a efektivnějším. Rozšíření kompetencí umožní lékařům primární péče poskytovat maximum možné péče, které je odborně a technicky schopen.
Jste spokojený s rolí krajů při řízení zdravotní péče?
Role krajů je dvojí. Jednak v přenesené působnosti vykonávají správní činnosti – udělují oprávnění k poskytování zdravotních služeb nebo provádějí kontroly. Vystupují však také jako vlastníci nebo zřizovatelé poskytovatelů zdravotních služeb. V oblasti těch správních činností to funguje poměrně dobře. V oblasti zřizování poskytovatelů má každý kraj trochu jinou strategii, a je to jeho právo. Někde je na zdravotnictví kladen vyšší akcent, někde menší. To je ale odpovědností krajů vůči svým obyvatelům. My se snažíme s kraji maximálně spolupracovat, informovat je o našich záměrech, ptát se jich na názory, problémy a ty pak společně řešit.
Jak hodnotíte přebytkové hospodaření pojišťoven?
Přebytkové hospodaření zdravotních pojišťoven považuji za úspěch, neboť odpovídá současné fázi ekonomického cyklu, kdy dochází k navyšování platů a mezd, od kterých jsou odvozeny platby zdravotního pojištění. Tyto rezervy, které pojišťovny tvoří, budou spotřebovány v období, kdy platy a mzdy a na ně navázané výběry pojistného budou stagnovat, nebo se snižovat.
Co přispělo k výraznému nárůstu přebytku zdravotních pojišťoven?
Dobré hospodářské výsledky celého systému veřejného zdravotního pojištění. To pojišťovnám umožnilo vytvořit si rezervy pro zajištění zdravotní péče v případě propadu příjmů v době ekonomické krize. K růstu příjmů veřejného zdravotního pojištění vloni přispěl růst mezd o 8,6 procenta, navýšení minimální mzdy o 1 200 korun na 12 200 korun a zvýšení plateb za státní pojištěnce. Ze státního rozpočtu bylo loni posíláno za asi šest milionů lidí, seniorů, dětí či nezaměstnaných, 969 korun měsíčně. Toto meziroční zvýšení o 49 korun přineslo systému asi 3,5 miliardy navíc. Zvýšení minimální mzdy znamenalo i vyšší minimální odvod pro podnikatele na 1 647 korun a minimálního vyměřovacího základu pro pojistné odváděné zaměstnavateli. Pojišťovny tak loni vybraly místo plánovaných 294 miliard více než 306 miliard. Přebytek systému zdravotního pojištění vznikl také díky tomu, že náklady na zdravotní péči naopak přibližně odpovídaly odhadům ve zdravotně pojistných plánech pojišťoven.
Co se stane, pokud uspěje ústavní stížnost senátorů, která právě rozdílné úhrady napadá?
Návrh senátorů je prezentován jako návrh na zrušení úhradové vyhlášky. Ale není tomu tak. Pokud by mu Ústavní soud vyhověl, zrušila by se na našem území třeba i centra vysoce specializované péče a systém podávání inovativních léků v centrech – přitom to je způsob organizace péče, který se tu úspěšně desítky let budoval díky spolupráci odborných společností, pojišťoven, pacientů i ministerstva. Určitě se chceme bavit o tom, zda nelze věci dělat ještě lépe, ale rozhodně si nemyslím, že bychom se od současného systému měli odvracet ze dne na den.
Kam tedy stížnost směřuje?
Stížnost směřuje i k tomu, aby byla zrušena výběrová řízení na poskytovatele zdravotních služeb a aby ministerstvo nadále nevydávalo úhradovou vyhlášku, seznam zdravotních výkonů ani rámcové smlouvy, kterými se řídí smluvní vztahy mezi poskytovateli a pojišťovnami. To je něco, na čem dlouhodobě pracujeme ale opět, změny děláme v součinnosti se všemi partnery.
Senátoři v návrhu také uvádí, že na většinu právních vztahů ve zdravotnictví lze aplikovat existující postupy známé z obchodního práva, a že není důvod mít ve zdravotnictví speciální právní úpravu. Souhlasíte?
Pacienti nejsou květináče, nejsou standardizovaní, normovaní a pokaždé stejní. Ani lékaři takoví nejsou. Já souhlasím s myšlenkou, že v některých aspektech je naše zdravotnictví příliš centrálně řízené a trocha volnosti by mu neuškodila. Ale představa, že zdravotní pojišťovna bude třeba podle principů zákona o zadávání veřejných zakázek soutěžit, kdo nejlépe, nejrychleji a nejlevněji jejím pojištěncům odoperuje kýlu, to si nedovedu představit. Proto nesdílím názor autorů návrhu, že stačí právní úpravu škrtnout a odkázat na nějaké obecné postupy. To by náš systém připodobnilo ke zdravotnictví, jako mají například v USA. Kvalitní, ale jen pro ty, kdo si ho mohou dovolit. Naopak všeobecný přístup k péči a solidární systém, za který nás opakovaně vyzdvihuje například Světová zdravotnická organizace, by se vytratil. Jedná se tak o jednu z historicky nejzásadnějších ústavních stížností ve věcech zdravotnictví. Nepovažuji to za rozumné, jelikož zrušit klíčové prvky našeho systému a nenabízet životaschopnou alternativu, skutečně není šťastné.
Můžete vysvětlit změny na postech několika ředitelů nemocnic?
Změny, které jsem provedl, byly vyvolány konkrétní faktickou situací v konkrétních nemocnicích. Většinou šlo o to, že došlo k jednoznačným manažerským selháním, což bylo v několika případech následně potvrzeno i dalšími orgány nebo audity. Často šlo také o propojení s jistými podnikatelskými skupinami, u kterých jsem měl velmi významné informace o tom, že se dopouštějí nekalých nebo přímo kriminálních praktik. Takováto rizika beru velmi vážně, a proto jsem se rozhodl pro odvolání konkrétních osob.
