Přínosy investic do nástrojů zlepšujících kvalitu, bezpečnost a efektivitu zdravotnických
zařízení

Uplynulo již 25 let od prosazení úhradových mechanismů veřejných zdravotních pojišťoven, které se zaměřují na platbu za výkon. Tyto mechanismy zajišťují více než 90 % příjmů českých zdravotnických zařízení. Revoluční změna financování uskutečněná v první polovině 90. let byla nutná pro zavedení cen v českém zdravotnictví. Československo totiž společně s Albánií představovalo v 80. letech jedinou evropskou zemi, v níž neexistovaly žádné stopy soukromého zdravotnictví a celý chod zdravotnického systému financoval státní rozpočet. Plná závislost příjmů nemocnic na schopnosti vykazovat výkony vedla prakticky ke krizovému managementu, který měl za cíl správně definovat maximální počet přesně definovaných úkonů u přesně definovaného nemocného, přesně definovaným lékařem.

Kvalita, bezpečnost i efektivita byly rovněž důležité, správné vykazování a maximalizace jednotkové produkce se však jevily jako nejjednodušší a nejsprávnější cesta k ekonomické stabilitě zdravotnického zařízení. Systém platby za výkon vedl rychle k rozšíření dostupnosti a objemu zdravotní péče, ale též k uspíšenému a opakovanému vyčerpávání finančních prostředků ve fondu veřejného zdravotního pojištění. Aplikovaly se snahy o zavedení platby za léčbu (DRG), tento systém se ovšem nepodařilo plně zavést. Podobně i zavádění tzv. balíčkových cen za komplexní léčbu jednoho případu se použilo jen omezeně v ortopedii nebo u některých úkonů jednodenní léčby. Nakonec se dnes používá financování, které odráží historické potřeby jednotlivých zdravotnických zařízení a upřednostňuje velké státní nemocnice a specializované ústavy.

V podstatě však jde o pozvolna rostoucí limitované rozpočty, jež se navyšují různorodě, většinou podle politické poptávky. Tato rozpočtová omezení vedla k posílení úvah o efektivitě – jak za určené množství prostředků vykázat a většinou i provést potřebný počet a potřebnou strukturu výkonů. Díky tomu, že často lze získat dotace či upravit podmínky financování pro daný rok, je tlak na efektivitu ještě leckdy malý, nicméně postupně roste.

Zdravotníci si doposud nezvykli na procesní řízení, svoji práci pořád vnímají jako umění svého druhu (což naznačuje již pojem lege artis), tedy jako činnost, jež nemá 100% predikovatelný základ. Jenže statistiky mluví jasně: jestliže je organizace schopna sběru dat o využití zobrazovacích přístrojů, analyzátorů, operačních sálů, intenzivních lůžek nebo endoskopických či endovaskulárních sálů, může ušetřit nečekaně velké prostředky na investičních, materiálových i osobních nákladech. Ačkoli snahy o novelizovaný nárůst tabulkových platů, nabídka různých dotačních titulů pro další investice a nespravedlivé případové financování tyto snahy stále narušují, organizace, které se vydaly cestou řízení procesů a měření efektivity klíčových míst diagnostických a léčebných postupů, slaví úspěch.

Zpomalování ekonomického růstu a zvyšování počtu zaměstnanců v naší republice, tj. hlavní faktory ovlivňující objem financí v českém zdravotnictví, povedou k dalšímu důrazu na investice do řídících nástrojů za účelem zvyšování efektivity. Pravdivý reporting a přesný controlling, jež využívají sběru a analýzy dat v klíčových bodech opakujících se procesů ve zdravotnických organizacích, zvýší při aplikaci procesního řízení efektivitu přímo skokově. Náklady na zavedení takových metodik jsou ve srovnání s jejich přínosem minimální.

Kvalita, přinos léčby, value not volume – tato slova platí za mantru současného zdravotnictví. Není však jasné, jak detailně kvalitu měřit. Organizace, jež se vypořádaly se sledováním a metodami zvyšování efektivity i bezpečnosti, automaticky přecházejí na metody TQM, které tvoří logické pokračování těchto procesů. Zlepšení výsledků léčby či diagnostiky (morbidita, mortalita, délka hospitalizace, rychlost návratu do stavu dobrého zdraví, rychlost návratu do pracovního procesu atd.) jsou ta správná hlediska popisující smysl poskytování zdravotní péče. Kvalita za rozumnou cenu („efektivní kvalita“) jistě představuje poslání lékařské péče v dnešní době, kdy možnosti medicíny předbíhají objem financí, jež může společnost na zdravotní péči alokovat. Kvalita se tak stává rozhodujícím hlediskem hodnocení zdravotnických zařízení.

Zatím ještě není tématem pro úhradové mechanismy, zdravotníkům se doposud daří údaje o kvalitě do značné míry nezveřejňovat, a veřejnost tak nemá jasné srovnání kvality jednotlivých oborů zdravotnických zařízení. Přesto již dnes musí tato zařízení soutěžit o pacienty. Například v minulém roce činila využitelnost lůžkové kapacity v pražských nemocnicích 56 %, což určitě nelze vysvětlit jen uzavírkami oddělení pro nedostatek sester. I nemocnice v krajích hledají způsoby, jak si zajistit dostatek nemocných zvláště pro elektivní výkony. V tomto ohledu se kvalita, kterou zatím zákazníci hodnotí spíše intuitivně, jeví jako rozhodující faktor toho, zda nemocnice získá pro své služby jak akutní nemocné, tak pacienty pro plánované výkony.

Tato plánovaná péče je pro nemocnice vždy lukrativnější. Jinými slovy, prokazatelná úroveň kvality může hospodaření nemocnice výrazně podpořit. Též při výběrových řízeních na lůžkovou péči začínají veřejné zdravotní pojišťovny uplatňovat měřítka četnosti výkonů a jejich výsledků. V této nové situaci jsou pak investice do standardizace postupů a používání pomůcek, jež zlepší výsledky léčby, vlastně velmi levným nástrojem, jak dlouhodobě stabilizovat dané zdravotnické zařízení.

Velká část českých nemocnic výše uvedené skutečnosti ještě nedoceňuje, ale benchmarking jasně potvrzuje, že nemocnice, které se staly bezpečnějšími a prokazují vyšší kvalitu poskytované péče, jsou efektivnější a celkově úspěšnější. Náklady investované do zavádění postupů podporujících tyto trendy se ve srovnání s celkovými provozními náklady zdravotnických zařízení zdají zanedbatelné: nepřesahují několik procent obratu, a přitom mohou zásadně změnit postavení nemocnice nejen v daném regionu, ale i v celonárodním měřítku.