Jak hodnotí angličtí ekonomové české zdravotnictví?

Jejím hlavním sdělením je, že naším primárním problémem není absolutní nedostatek peněz ve zdravotnictví, ale nedodělaná transformace státního zdravotnictví do systému veřejného zdravotního pojištění.

Nedotažené rozdělení kompetencí mezi ministerstvem zdravotnictví a zdravotními pojišťovnami je ve výsledku odpovědné za nevhodnou strukturu poskytovatelů péče s nedostatečně funkční primární péčí, nadbytkem specialistů a nadužívanými nemocnicemi. Schází efektivní sdílení informací mezi jednotlivými vrstvami péče a tu nikdo nekoordinuje. Důsledkem toho je, že naši pacienti přicházejí do kontaktu se zdravotními službami dvakrát častěji, než je průměr EU, a počet pacientů, kteří místo k praktikovi zamíří přímo do nemocnice, je ve srovnání s Evropou také dvojnásobný.

Autoři si všímají malé role HTA (Health Technology Assessment) při rozhodování o vstupu nových technologií do úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Částečně se využívá u léků, ale zcela schází v případě zdravotnických prostředků a zdravotních výkonů. V diskusi o potřebě zvýšení efektivity financování zdravotnictví je zdůrazněno velmi nízké zapojení soukromých zdravotních prostředků, absence úhradových mechanismů podporujících kvalitu a efektivitu a již zmíněné nedostatečné vymezení rolí ministerstva a pojišťoven.

"Naší ctižádostí by mělo být pustit se do nutných reforem, dokud nám zbývá čas, a problémy, na které musíme reagovat, nejsou neřešitelné. Jinak nám kvůli nedůslednosti a neochotě věci řešit vlak příležitosti nadobro ujede. "

Je zajímavé, že při kritice nízkého podílu zdravotnických nákladů na HDP se u nás odvoláváme na 11,3 % sousedního, ale ne příliš efektivního Německa, a pomíjíme třeba Izrael, kterému shodně s námi stačí 7,4 %. A že to opravdu není chudinské zdravotnictví.

Ve svém závěrečném doporučení studie optimisticky konstatuje, že máme slibně nakročeno k modernizaci našeho zdravotnictví, a zdůrazňuje čtyři okruhy vyžadující speciální pozornost.

Prvním je HTA, abychom se mohli rozumně popasovat s novými technologiemi, druhým na pásce je reforma psychiatrické péče. Následuje důraz na co nejrychlejší rozvinutí elektronizace zdravotnictví a konečně to podstatné – zvýšit efektivitu financování. Neboť jak říkají Angličané: „You get what you pay for.“

Ze svého pohledu musím konstatovat, že autoři zprávy The Economist Intelligence Unit mají ve většině bodů pravdu.

České zdravotnictví je na jedné straně minimálně ve středoevropském regionu příkladem dobré dostupnosti potřebné zdravotní péče, na druhou stranu jsme si ještě nedořešili řadu problémů táhnoucích se od 90. let a jsme velmi pomalí v dalších změnách, ke kterým nás nutí měnící se zdravotní potřeby, nové technologie, stárnutí obyvatelstva a sociální změny.

Kdybychom měli nezaujatě říct, v jaké situaci se dnes české zdravotnictví nachází, mohli bychom konstatovat, že všechno tak nějak běží. Ano, ještě se nic nehroutí a stále na tom jsme (a nejspíš i nadále budeme) lépe než jiné země, které více než před čtvrtstoletím opustily model státem řízeného a vlastněného zdravotnictví.

Shrňme si dále pár výzev, které nás v nejbližší době čekají.

V prvé řadě nelze pochybovat o tom, že raketový růst hospodářství, a tím i výběru pojistného nebude pokračovat donekonečna. Již dnes se trend obrací. Otázkou pouze je, jak rychle a jak hluboko křivky klesnou. Všichni, kdo si s radostí zvykli na vyjednávání o desetiprocentních růstech, se budou muset uskromnit.
Vedle střednědobého ekonomického cyklu jsou zde pak ještě další, dlouhodobé a dopředu známé trendy, které budou pomalu, ale jistě zvyšovat nároky na výdaje a obslužnost zdravotního systému. Stárnutí populace i lékařů, zavádění stále dražších léků a technologií, nezlepšujících přitom významně zdravotní stav populace, zvyšování právního povědomí o nárocích nyní téměř neomezených, konkurence bohatších systémů na pracovním trhu, vylidňování okrajových oblastí země atd.
A také jedna zcela přízemní výzva. Posledních 15 let jsme si totiž nenápadně zvykli na drogu evropských dotací. Drogu, která nám bude už brzy odebrána. Jaký bude osud přístrojů, které jsme z darovaných peněz pořídili, až se dostanou na hranici životnosti? Kdo zaplatí obnovu? Jaký bude osud měkkých projektů, ze kterých dnes tryskají peníze jak v bonanze, neboť ani není za co je utratit, až nám veliká matka zavře kohoutek? Kdo bude výstupy dál rozvíjet a za čí peníze? Co bude s najatými prostory, co s dotovanými úředníky?

Podívejme se nyní do minulosti a odpovězme si upřímně na otázku, jaký sofistikovaný recept na národní výzvy jsme dosud na centrální úrovni aplikovali. Zvýšíme rozhodnutím vlády příspěvek státu na tzv. státní pojištěnce a peníze přerozdělíme podle toho, kde to nejvíc křičí. A když to nebude za dva roky stačit? Zvýšíme rozhodnutím vlády příspěvek státu na tzv. státní pojištěnce a peníze přerozdělíme, podle toho, kde to nejvíc křičí. Opravdu chceme takto štrychovat a předstírat řešení problémů donekonečna? Vždyť tento přístup není řešením, ale pravou podstatou problému.

Namísto nekonečného pytlíkování potřebujeme realizovat pokrokové změny. Takové, které by učinily systém méně zranitelným, efektivnějším, sofistikovanějším a výkonnějším. Odvaha a odhodlání k nim nám v posledních desetiletích citelně chyběly, blíží se však moment, kdy už nepůjde dál uhýbat. Naší ctižádostí by mělo být pustit se do nutných reforem, dokud nám zbývá čas, a problémy, na které musíme reagovat, nejsou neřešitelné. Jinak nám kvůli nedůslednosti a neochotě věci řešit vlak příležitosti nadobro ujede.

Závěrem se ještě vraťme ke studii EIU. Nejde o žádnou intelektuální ani informační bombu, navíc většina problematických aspektů je dlouhodobě známa. Nicméně vzhledem ke vzdálenému místu svého zrodu může studie posloužit jako dobrý podklad k zahájení debaty, zda a jak pohneme zdravotnictvím, poněvadž nelze popřít, že ne všechny zmíněné aspekty se daří přiměřeně řešit.

MUDr. Pavel Vepřek
zakladatel iniciativy Zdravotnictví 2.0