Trochu netradičně byl v letošním ročníku soutěže Sestra roku v kategorii Sestra v managementu a vzdělávání oceněn muž. Jiří Čáp již třiadvacet let pečuje o pacienty IKEM a svým příkladem ukazuje, že i muži má toto povolání rozhodně co nabídnout.
Na oddělení anesteziologiea resuscitace v IKEM působíte již 23 let. Zavzpomínal byste, jak jste se do tohoto prestižního zdravotnického centra dostal?
Cesta to byla dlouhá a spletitá. Ze zpětného pohledu bych řekl, že jsem chtěl pracovat ve zdravotnictví, něco umět, pomáhat druhým – a zároveň jsem měl štěstí na lidi kolem sebe. Mezi lety 1986 a 1990 jsem studoval na Střední průmyslové škole chemicko-technologické v Lovosicích. Po maturitě se hlásil na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy,
ale neuspěl jsem, a tak jsem nastoupil do tzv. nultého ročníku. Zároveň jsem pracoval na jednotce intenzivní péče
IV. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice, poznával povolání zdravotní sestry a připravoval se na další přijímací zkoušky.
Když ani o rok později přijímací zkoušky nevyšly, zvolil jsem si denní pomaturitní studium v oboru všeobecná zdravotní sestra. Vedle pomaturitního studia jsem si nechal zkrácený úvazek a jako sanitář dál pracoval na svém oddělení ve VFN.
Ráno jsem vstával v pět, na půl sedmou jsem musel dorazit do nemocnice, kde jsme měli praxi, škola končila kolem třetí, čtvrté odpoledne… a pak hurá do práce! Chodil jsem spát kolem jedenácté a po šesti hodinách spánku znovu vstával.
Tak to šlo od pondělí do pátku, za měsíc jsem si vydělal dva a půl tisíce… Až jsem po své druhé maturitě využil nabídky
Mgr. Jaroslavy Mrkvičkové, bývalé hlavní sestry IKEM, a v červenci 1993 nastoupil do tohoto ústavu na oddělení kardiochirurgie.
Kdo Vás přivedl k rozhodnutí stát se zdravotní sestrou?
Vlivů bylo více, ale velkým dílem k tomu přispěly mé kolegyně z VFN: měly se mnou nesmírnou trpělivost, ukázaly mi
in naturam, jak to v nemocnici chodí, a díky nim jsem také zjistil, že práce zdravotní sestry je mi velmi blízká. Záměrně říkám kolegyně, poněvadž stejně jako dnes nebyli ani na začátku 90. let muži v této branži zrovna častým jevem: zatímco spolužaček jsem měl na zdravotnické škole mnoho desítek, spolužáků bylo sotva půl tuctu.
Jste zdravotníkem, učitelem i autorem odborných standardů, směrnic a publikací zároveň. Cítíte se doma víc
za katedrou, u psacího stolu nebo na sesterně?
Především jsem zdravotník a nejlépe se stále cítím u lůžka nemocného. Učit jsem začal kolem roku 1999 – nejdříve
při praktické výuce sester a záchranářů, posléze i za katedrou. Přednášky jsem se snažil dělat zajímavé a poutavé, vždy jsem se soustředil na srozumitelnost a využitelnost sdělovaných informací, proto jsem do výkladu vždy zapojoval vlastní zkušenosti či praktické rady.
Zhruba ve stejné době mne na základě výběrového řízení obsadili do pozice vrchní sestry nově budované Kliniky anesteziologie resuscitace a intenzivní péče Transplantcentra IKEM. Několik let nato začal ředitel IKEM prosazovat management kvality, naše klinika byla spolu s klinikou diabetologie první, která získala certifikaci ISO… A právě tehdy jsem začal psát standardy a směrnice. Čím dál častěji jsem namísto práce u lůžka sedával v kanceláři nebo doma a psal, opravoval již napsané, dělal analýzy a přehledy.
Nakolik se Vám daří všechny tyto dráhy vzájemně skloubit?
Má funkce obnáší vedení týmu sester, dále porady s managementem nemocnice, jednání s dodavateli, vyřizování administrativy i personálních otázek. Za posledních patnáct let jsem navíc bohužel mohl pozorovat extrémní nárůst administrativy, která padá na hlavy všech zdravotnických pracovníků a všechny nás také ubíjí. Z toho výčtu i z mého líčení by se mohlo zdát, že už jen sedím v kanceláři nebo učím, ale naštěstí tomu tak není. S péčí o kriticky nemocné se to skloubit dá – člověk jen musí chtít.
Účastníte se grantových klinických a experimentálních projektů. Mohl byste uvést alespoň příklady těch, jež Vás nejvíce zaujaly, obohatily, posunuly?
Nejvíce mě zaujal projekt modelu akutního jaterního selhání a jeho intervence pomocí bioreaktoru, neboli jakýchsi umělých jater. Na tento projekt navazoval další pro mne velmi důležitý experimentální program, v němž jsme testovali tehdy novou možnost léčby nemocných s daným problémem pomocí přístroje Prometheus. V současnosti se podpůrná léčba s tímto přístrojem používá standardně spolu s postupy další urgentní léčby, které vyplynuly z uvedených studií,
a použití mechanických srdečních podpor v kardiochirurgii nebo právě podpůrné systémy jako Prometheus jsou dnes nazývány mosty k transplantaci. Dávají nemocným čas a naději, že se dožijí transplantace orgánů i ve chvíli, kdy by jinak
v řádu několika dní zemřeli, pokud by pro ně nebyl nalezen vhodný dárce.
Další velmi přínosný projekt se věnoval reakcím lidského organismu na infekci. Kromě toho jsem se podílel rovněž
na několika experimentech, jež sloužily k testování a vývoji nových chirurgických postupů. Důležité je, že většina projektů, kterých jsem se účastnil, nakonec našla cestu do praxe nebo svými výsledky ovlivnila způsob léčby.
V českém zdravotnictví jste pomáhal zavádět podtlakovou terapii. V čem tato terapie spočívá? Co přináší nového?
Podtlakovou terapií (NPWT) se zabývám od roku 2003, tehdy jsem ji také začal testovat a propagovat. V zahraničí byla tato metoda ve stejné podobě, kterou jsme zavedli u nás, používána přinejmenším od 90. let 20. století.
Podtlaková terapie svým krytím obecně vzato chrání akutní nebo chronické rány před infekci ze zevního prostředí, dále zmenšuje objem rány, odvádí z ní sekreci, zlepšuje kapilární prokrvení a výrazně podporuje granulaci tkání. Podtlak v ráně je řízený a měřený, přizpůsobený typu rány.
Tento způsob léčby přinesl především urychlené hojení akutních i chronických ran, v některých indikacích navíc nabízí jedinou naději na úspěch. Jeho nevýhoda se dříve spatřovala v poměrně vysoké ceně, kvůli ní se používání terapie stávalo předmětem polemik. S odstupem času se ale ukazuje, že NPWT díky své účinnosti prokazatelně umožňuje i finanční úspory, také proto má dnes v multidisciplinárním oboru léčby ran své pevné místo.
Ve volném čase spolupracujete s veterinární nemocnicí. Dají se podle Vás na kočičí a psí pacienty aplikovat stejné postupy jako na pacienty lidské? A mohou se veterinární a humánní medicína v rámci jedné praxe vzájemně doplňovat, nebo jde spíš o dvě odlišné, od sebe oddělené oblasti?
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že do veterinární medicíny jde z té humánní přenést mnohé: lékaři zvířat používají řadu podobných postupů jako lékaři lidí.
Za posledních pětadvacet let se veterinární medicína výrazně změnila. Dnes už není problém u psa operovat výhřez meziobratlové ploténky, vznikly krevní banky pro psy i pro kočky, při akutním selhání ledvin umíme zvířatům provádět hemodialýzu a veterináři se již specializují na ortopedii, neurologii, dermatologii nebo urgentní medicínu. Jen to oproti humánním lékařům mají poněkud složitější kvůli druhovým variacím a jiným způsobům komunikace s pacienty.
