Oblíbenou mantrou mnoha reprezentantů zdravotnictví a lékařské obce je lamentace nad nedostatečnou výší výdajů na zdravotnictví, paradoxně současně s voláním po snižování spoluúčasti pacientů a s konstatováním, že i přes to všechno máme zdravotnictví vysoce kvalitní a efektivní. Jediné, co podle těchto odborníků zdravotnictví potřebuje ke štěstí, je masivní navýšení toku státních peněz.
Sice se ani jedno z těchto tvrzení
nezakládá úplně na pravdě, ale dobře
se to poslouchá. Je uklidňující slyšet,
že nic nemusíme měnit, že stačí jen
trochu zatlačit a stát se chytne za nos
a peníze do zdravotnictví dosype.
Zdravotnictví to
ale nikam neposune.
Jaké to je tedy s naším zdravotnictvím
doopravdy. Celkové náklady
na zdravotnictví odpovídají 7,7 %
HDP, což nás
na grafu vztahu mezi
výdaji na zdravotnictví a ekonomickou
výkonností země umísťuje přímo
na linii vytyčující optimum. Máme
tendenci se stále srovnávat s daleko
bohatšími zeměmi, ale faktem je, že
v postkomunistických zemích dávajína zdravotnictví více než my jenom ve
Slovinsku. Takže, pokud jsme nespokojeni,
neměli bychom primárně vinit
celkový objem peněz. Samozřejmě, že
by se nám líbilo, aby byl větší, ale pak
je zcela absurdní snaha ještě více snižovat
už tak velmi nízký podíl soukromých
prostředků v našem zdravotnictví.
U nás lidé otevírají peněženku jenom na
pohotovostech, v lékárnách a ve výdejnách
zdravotnických prostředků a jejich
podíl na celkových výdajích činí 14 %,
což je nejméně v celé Evropě. Pikantní
na tom je, že více než polovina těchto
peněz je utracena za věci, které se jako
léky jenom tváří, tedyza potravinové
doplňky. Bez nich tvoří soukromé výdaje
méně než 7 % celkových nákladů
a nenašel jsem zemi, kde by toto číslo
bylo menší. To v situaci, kdy patříme
k zemím s nejmenším počtem obyvatel
ohrožených chudobou.
Kvalita našeho zdravotnictví je velmi
rozdílná. Máme výbornou péči na některých
specializovaných pracovištích,
ale nemáme dobře zorganizovanou
péči o chronické a banální nemoci.
Schází nám veřejné a objektivní
informace
o kvalitě péče poskytované
jednotlivými zdravotnickými zařízeními,
a tak mají výhodu ti s kontakty na
insidery.
S efektivitou je to u nás ještě
horší. Z čísel vyplývá, že struktura
našeho zdravotnictví se dostatečně
nepřizpůsobuje vývoji medicíny
a z toho vyplývají rezervy, které má
v efektivitě. Ve srovnání s evropským
průměrem máme nadbytek akutních
lůžek, obecně více lékařů, o třetinu
více ambulantních specialistů, méně
praktiků a pacienti systémem obíhají
téměř dvojnásobnou rychlostí. Nedostatek
lékařů na některých potřebných
místech není dán jejich nedostatkem,
ale tím, že mnozí z nich vykonávají
činnosti, které by měl zastat někdo
jiný, pracují tam, kde by neměli,
a dělají úkony, které nejsou potřebné.
Příčina potíží je ve způsobu správy
peněz ve zdravotnictví, v nastavení
úhradových mechanizmů a na ně navázaných
regulací. V ekonomice platí,
že se dělá to, co je placeno, a tak se
špatné řízení finančních toků odráží
i v podobě poskytované zdravotní
péče. Proto nedělají naši praktičtí
lékaři to, co je zvykem na západ od
nás, proto se stále udržují lůžka, která
nejsou potřeba, proto se u nás stále
neujala jednodenní chirurgie, proto
máme tolik ambulantních specialistů,
proto si lékaři kumulují úvazky ve více
zařízeních, proto si lékaři fakultních
nemocnic zvou pacienty na výkon do
svého privátu, …
Dá se s tím něco vůbec udělat? No, pokud o to budeme skutečně stát, tak jistě. Náš dnešní systém je plodem nedotaženého přechodu od socialistického státního přídělového systému do otevřeného systému financovaného prostřednictvím pluralitního systému veřejného zdravotního pojištění. K tomu, abychom se nemuseli fungováním zdravotnictví trvale zabývat, stačí jenom dodělat to, co zatím zůstalo neuděláno. Nemocnice potřebují v pojišťovnách partnery, kteří budou mít skutečný zájem zajistit svým pojištěncům co nejkvalitnější péči za co nejlepší cenu. Zatím nikdo nevymyslel lepší úhradu akutní lůžkové péče než prostřednictvím DRG, tak ho zaveďme, teď už doopravdy. Ve světě DRG rozhoduje o úspěchu nemocnice organizace péče o jednotlivé typy pacientů, tak aby jim byla poskytnuta potřebná péče co nejefektivněji. K tomu patří standardizace protokolů pro jednotlivá DRG, plán péče pro jednotlivé pacienty, a u operačních oborů racionální užívání kapacit operačních sálů. Věřím, že není daleko doba, kdy o rozkvětu nemocnice nebudou rozhodovat jiné faktory, než je efektivita, s jakou poskytuje kvalitní péči.
MUDr. Pavel Vepřek
zakladatel iniciativy
Zdravotnictví 2.0